Ubohý obraz dějin v hlavě socialistického školáka.

Jmenuju se Kopčem. Lovím a sbírám. Zvěře ubývá, kořínky dochází. Přesouvám se jinam. Narážím na jiné lovce.

Zastavil jsem se proto uprostřed krajiny, porodil syna Metoděje a naučil ho obdělávat půdu. Daří se mu, počasí přeje, máme nadprodukci. Posílám svého syna Pandrholu směňovat potraviny. Ostatní  mají podobné produkty. Přemýšlíme čeho je nedostatek.

Vyrobit ruchadlo vyžaduje zručnost, viď bratranče Veverko. Začali jsme je pro všechny vyrábět. Dostáváme za ně víc potravin než spotřebujeme. Oprašuji nápad nahradit zboží za peníze se sousedem Rothschildem a začínáme je hromadit.

Plná truhla peněz vyžaduje ochranu. Já dědic manufaktury na výrobu zemědělských strojů  Harpagon I., potřebuji ozbrojence. Pořídil jsem si osobní ochranku. Vytvářím si monopol na směnu, výrobu a prodej potravin a výrobu ruchadel. Nejprve silou a pak právem útrpným. Zakládám mocensko-politickou dynastii.

Vydal jsem pravidla nakládání s penězi a výrobky a ustanovil se vojvodou. Za ně jsem koupil císařský majestát a ozdobil  jménem Ferdinand. Pěstuji si chytřejší syny sousedů na výběr peněz a vymývání mozků.

Na hranici mého království stále narážíme na neodbytné a dobře živené ozbrojence krále Friedricha. Necítím se bezpečně a tak krmím a opečovávám svou soldatesku. Vytvářím armádu. Potřebuji víc potravin a peněz. Lidem se to nelíbí. Není jim to nic platné. Nesmí ze své půdy, jinak hlava dolů. Jeden syn musí převzít grunt a zbytek synů na vojnu. Vylepšíme to nějakými dekrety aby nebrblali.  

Pár vojáků umírá, protože si občas zaválčím. Snadno je doplním. Rodí se hodně dětí. Nadprodukce občanů vede k hladovění a válka je dobré východisko. Dobývám cizí sídla, mají tam zajímavé hrnce, plátno a nářadí. 

Další možnost výroby nástrojů vede k dalšímu bohatství, které je třeba chránit. Vznikají továrny, začínají vyrábět zbraně a také předměty, které nemají praktický význam, ale každý je chce. Vyrábí se v sériích a dělníka vyplácím zlomkem hodnoty vyrobeného předmětu. 

Peníze se množí a najednou se ukazuje, že přestávají mít svou původní hodnotu. Vymýšlím postupy, jimiž z každé mince vydané i přijaté získám nadhodnotu. Začíná se mi hromadit bohatství z peněz samotných a z jejich půjčování.

Ubývá lidí produkujících potraviny a přibývá dělníků. Výpadek jídla je nahrazován nákupem z jiných zemí. Přestože lidé začínají hladovět je jich stále více. Začínají být nějací nespokojení a chtějí být tak bohatí jako já. Moc se mi nechce dělit se o vysezené zkušenosti a uzákoněnou nerovnost.

Přitvrzuji, musel jsem nechat popravit nějakého Kozinu. To  Chodsko je dost chudé, tak není divu, že je tam ten blbec Laminger moc ždímal. Domáhali se nějakých práv, neměli na to papíry, ještě že jsme je včas spálili. Indoktrinací a represí si zatím udržuji nadřazenost.

Sousední císař Wilhelm mně láká do většího válečného dobrodružství. Moc se mi nechce, radši bych si vyženil s nějakou kněžnou kus země ze sousedství. Jenomže mi zabili následníka a tak musím trochu zaharašit zbraněmi. Už se mi ti vojáci dost dlouho flákali v kasárnách. Nějak se to zvrtlo, k válce se připojil skoro celý svět a my jsme stáli na blbé straně.

No nevyšlo to. Nějaká Maffia mi rozložila stát Taková pěkná říše to byla. Počkejte, ještě se vám bude stejskat. Jdu na smetiště dějin. 

Koukám že ten plebs zvedá hlavu. Nějak jim otrnulo. Zvykli si za války krást a loupit lůza a teď by chtěli ukrást i stát. Nejdřív rozložili říši a teď  se snaží sežrat jeden státeček po druhém.

Proti jedné mafii druhou. Není to od nich špatná finta, tahle parlamentní demokracie.  Ani od toho moc nečekali. Těch mafií se tam sešlo hned několik a jen se hádají. V jednom jsou ale za jedno. Peníze od těch dole si rozdělují s velkou chutí a jediný pokrok je v jisté vzájemné toleranci, podle hesla každý chvilku tahá pilku. Jenomže, kolem máme státy s novým pokrokovým vynálezem diktaturou.

Netrvalo dlouho a tihle nástupci císařů a králů, bez zbytečného pathosu skočili do toho našeho hejna slepic a pak se tu střídali padesát let.

Vždycky se tu našly nějaké děvky co jim cizí mundůr nesmrděl. Hlavně že máme svý jistý. Trochu nás obtěžovalo se přeorientovat z němčiny do ruštiny, ale i azbuku jsme zvládli. Nejtěžší bylo naučit se důvěryhodně a přesvědčivě přednášet ty fráze newspeaku. Celou dobu jsme měli pocit, že to není úplně košer, ale když jsme si to pořád opakovali, upravilo se nám vnímání a dalo se to hezky prožít.  Pro ty nespokojené tu byly staletími vyzkoušené metody přesvědčování.

Něco se podělalo. Východní bratr si vyžral a uzbrojil vlastní říši. Odtáhl jako dým. Kdyby tu nezůstala orazítkovaná a přihnutá země, člověk by nevěřil, že tu někdy byl. Ani jsme si to moc neuměli představit, ale není to špatná finta, tahle demokracie.  Těch mafií se tam sešlo hned několik a jen se hádají. V jednom jsou ale za jedno. Peníze od těch dole si rozdělují s velkou chutí a jediný pokrok je v jisté vzájemné toleranci. Podle hesla, každý chvilku tahá pilku.

Máme za krkem vítěze i poražené někdejší války. Poučeni,  vládnou penězi a regulují z dálky tuhle krajinu. Není před nimi úniku, a zase nás ovládají. Jejich kostely jsou banky, jejich zbraně supermarkety, jejich kněží televize a ideologie konzumu.

I my jsme vítězové. Chtěli jsme to a máme to. Vděčíme za to vynalézavým předkům.