Život je hazard

Ano, tak je nastaven náš život. Jsme vystaveni možnostem totální bídy, ale i nekonečného bohatství. Tahle svoboda je pro mnohé vším. Takto nastavený svět je, bohužel, sebezničující.

Ve jménu peněz, vlivu, moci podle principů opičí tlupy, si děláme navzájem to nejhorší. Takto nastavenou skutečností si ničíme planetu. Jsem přesvědčen, že to není nutné. Na totální svobodu existuje protiklad. Jenomže, jakýkoliv protiklad svobody, její omezení, zavání apologetům současného uspořádání společnosti komunismem.

Všichni, kdo máme dost inteligence, vzdělání nebo předků na to, abychom měli dost peněz, pravidelné renty, důstojnou mzdu nebo partnera, který nás uživí, stáváme se bojovníky za svět, kde není místo pro milosrdenství. Kde je normální, že vedle nás žijí lidé s hrozbou ztráty zdroje příjmů a následně domova, odkud je jen krůček do stále děravější sociální sítě, nebo ke smrti.

Dávno jsme v sobě udusili schopnost, vcítit se do pocitů těch, kteří spadli na dno adorovaného světa svobody. V honbě za živobytím, většina z nás nemá čas ani chuť myslet na ty, mezi něž se může snadno dostat.

Žárlivě si střežíme hromádku majetku, která nás povyšuje nad druhé, a víme, že by z ní nemělo být ubíráno, protože musíme zabezpečit sebe i rodinu před pádem do bídy. Společenský systém z nás dělá sobce a služebníky těch, kteří už, vzhledem k velikosti svého majetku nebo síly vlivu nemůžou padnout. Jak smutný je pohled na chudáky, kteří touží po bohatství. Každý jsme se svou hromádkou chudákem pro zástupce vyšších pater majetkové pyramidy.

Forbes, hazard, který žijeme, je rafinovanou mnohovrstevnou hrou, v níž je odměňováno sobectví, vychytralost a nedostatek slušnosti. Není to jen obraz současnosti. Vyvíjela se v historii a tváří se jako přirozenost sama. Tenhle rádoby model přírody je svými vlastnostmi pokřivený, protože my lidé nejsme jen tráva, ovce a dravci. Všichni máme stejnou biochemickou podstatu a plíživě jsme se nechali během tisíciletí existence civilizace vtáhnout do procesů, vymyšlených těmi nejhoršími z nás.

Přitom stačí, aby každý z nás připustil, že bez jisté regulace to nejde. Komunisté myšlenku vzájemnosti zašlapali do země na desetiletí. Stali se nepřáteli nejen těch, kteří chtěli zbohatnout, ale i činorodých a úspěšných. Bohaté kriminalizovali, chudé z nich vyráběli a ostatní v bídě udržovali. Vlastním penězům vzali většinu jejich funkcí, ale s vnějším světem pokrytecky kupčili. Mysleli si, že život lze naplánovat. Věřili, že represe změní člověka. Heslo „svoboda je poznaná nutnost“ obrátili naruby a vzali to od konce.

Vymyslíme-li cokoliv, co je určeno lidem a necháme to dělat lidi, skončí to v pekle.   Jak z toho ven? Je něco, co by zkrotilo hamižnost lidského rodu, co by vrátilo hodnotu lidské práci, která je tou nejhůře ohodnocenou činností?  Co by pomohlo z pojmu práce vyloučit například manipulaci s penězi, lživou reklamu, znehodnocování výrobků, víc než dobře zaplacené rozhodování o druhých ve svůj vlastní prospěch?

Nechat penězům jejich schopnost změřit lidskou práci a nechat jim hodnotu odměny za aktivitu a přitom jim vzít vlastnost  samorozplozování a atraktivitu nekonečnosti, je přitom stejné, jako nedovolit řece vyschnout, nebo se vylít z břehů. Přenést nadbytek do rukou nedostatečných, je v očích dnešního světa loupež. Proti dennodennímu ničení planety, které je legalizovanou loupeží a krádeží na nás všech, je to jen malé milosrdenství.

Technický vývoj už dnes umožňuje zbavit peníze jejich fyzické podoby a prostým převodem v počítačovém programu, každému přilít stejně. Tolik, aby měl kde bydlet a nechcípnul hlady. Vynechat armádu sociálních úředníků a  politiků, kteří s milodary kupčí. Jedni pro svou potřebnost a druzí pro svůj krátkodechý cyklus znovuzvolení. Pak by peníze určitě stačily a sloužily k tomu, k čemu byly vymyšleny. Tím jsem si jistý.