Všetci kradnů

Proslavené rčení má v sobě dvě poselství. První, že pan B se potkává jen se sobě podobnými a druhé, že demokracie to umožňuje. Její princip spočívá v rovnováze vlivných skupin.

Vlivné jsou ty, které ve vládnutí vidí především zdroj snadných zisků. Mnoha lidem uniká, že žijí v pohádce o demokracii jako spravedlivém a nejlepším možném systému.

Jeden z mých někdejších nadřízených mně obvinil z obohacování se na obsahu mé práce. Její výsledek měl v podobě programu na disketách sloužit úřadu, tehdy ještě bez počítačové sítě, k zprostředkování orientačních dat, se kterými jsem pracoval. Podezříval mně z konání, které si do mne projektoval. Nechápal jsem tehdy jeho chování. Z části to bylo motivováno paranoiou, postupně jsme jím byli podezříváni všichni. Z části mohl mít vlastní zkušenosti s podobnými svody.  Nedokázal nejspíš pochopit jinou motivaci, než osobní zisk.

Je dobré, že v demokracii lze volit i miliardáře nebo feudála. Ale jen pro ně samotné. Může se přihodit, že se mezi nimi objeví filantrop anebo schopný manažer myslící na blaho celku, ale předpokládat, že nemají důvod se nadále obohacovat na úkor obyvatelstva je pošetilé. Zbohatli na nás všech. Vrstva, která je instaluje a udržuje systém v chodu je složena z lidí, kteří jim slouží, neboť doufají, že zaujmou jejich postavení.

Celé to od počátků civilizace stojí na lidech vytvářejících skutečné hodnoty. Ti nemají čas, ani kapacity na to, aby si nenechali ukrást 90% ze své práce. Jsou udržováni v nouzi a příslibem lepších zítřků aktivováni jen k přeskupení sil mezi mafiemi.

Kyvadlo mezi demokracií, v níž povolaní a schopní všeho kradou a totalitou, kdy totéž činí jedna osoba nebo jeho rodina či parta, se pomalu překlápí. Pohání jej především nenasytnost podílníků na moci a naštvanost masy těch využívaných. Nemusím připomínat, že se dostanou z bláta do louže. Čeho se v totalitě dočkají, je jen více práce a možná satisfakce, že za ně někdo jiný zakroutil krkem té bandě ohlupovačů. I diktátor má omezenou životnost a pokud nerozpoutá válku, s nostalgií na něj vzpomínají.

Proč to celé píšu. Stojíme před změnou paradigmatu. Zatím jen někteří lidé zjistili, že kromě hmotných statků, jsou postupně okrádáni i o jistoty, ve kterých se celé to divadlo odehrává. První je k likvidaci určen stát, jeho ochranná síla se vytrácí a je delegována na vyšší celek. Kdyby nám EU garantovala stejné bezpečnostní jistoty, ponechala nám národní jinakost a starala se o ochranu vnitřních obchodních vazeb, vše by plynulo klidně.

Jenže s jídlem roste chuť. Evropský parlament, obsazený většinově z doma nepohodlných politiků, najmenoval evropskou komisi, orgán prosazující neomarxistické teze. Podporuje bezbřehou globalizaci nejen v obchodní rovině a zasahuje svými regulacemi a svou LGBT a  multikulturní agendou do denního života jednotlivých států a občanů, relativizuje rodinu a tradiční zvyky.

Doma zatím rafinovaní přisluhovači a užiteční idioti brání koncept, na jehož konci má být totální rozvrat tradičních pořádků a nová Evropa bezmocných lidí, nechráněných před sociálním inženýrstvím psychopatů. Slouží, lžou a ohlupují za peníze z daní a někteří tomu i věří.  

Nechápou, že bujení rasismu je následkem nekonání vlád ve prospěch občanů státu a příčinou posilování skupin frustrovaných primitivů hajlujících na koncertech. Prvoplánový strach a boj proti dosud marginálním bojůvkám, je doprovázen nálepkováním kohokoliv, kdo nepřemýšlí jako oni.

Tak dlouho budeme smířliví k neoprávněným nárokům menšin, ustupovat a křivit zákony, až nám oranžová zhnědne jako to pověstné kaliko. Přijde ten, který se nezakecá. Pak tito vstřícní budou první na řadě k likvidaci, protože budou špatným svědomím těch, kteří skrývali své skutečné záměry.