4. Nebyls‘ v Rusku tak neraď. Rebjata na rabotu.

Naložili nás do „babosedu“ umístěného na gruzoviku a odvezli na jednotlivá pracoviště. Saraje (zděné venkovní kůlny pro kolchozní domky) byly stavěny svépomocí. Nehluboké základy v hlíně byly vytvářeny železnou tyčí, kterou se vylamovala hornina, rýč nebo krumpáč nikdo neznal. Lopata jediná nám připomněla domov.

Bílé cihly, slisované z krystalického písku tvořily část základů, poněkud příčně a podélně nakřivo  postavených. Maltu jsme míchali v neckách a přesouvali v nosilkách. Speciální mělká nádoba s plechovým dnem měla dřevěnou konstrukci a byla něco jako naše kolečko bez kolečka. Rovné rukojeti vpředu i vzadu vyžadovaly dva brigádníky k přesunu 5x menšího množství malty, než se vejde na kolečko. Tradice? Nebo  snaha aby se komunistický zedník nepředřel? Nevím. Každopádně jsme se neunavili. Malta na hladkých stěnách cihel nedržela a zeď se po zaschnutí zase dala snadno rozebrat. Postupně jsme rozestavěnou zeď vyrovnali a improvizovanou olovnicí zajistili svislost. Pochvala nás neminula. Škoda, že jsme nemohli k nosilkám přidělat kolečko. Možná bychom dostali medaili za vynález.

Po pár dnech jsme byli přesunuti do skladu, kde jsme pytlovali krmivo a nakládali valníky. Pracovní doba byla v poledne na dvě hodiny přerušována a byli jsme odváženi, případně chodili pěšky, na oběd do stalovoj. Stihli jsme i krátkou siestu pod prostěradly proti mouchám a pak zase na pracoviště. 

Po týdnu jsme se dostali konečně blíž k našim kolegyním do blízkého kravína. Jedna dvojce vyfasovala tlakovou soupravu na bílení. Bílení byla práce jednoduchá. Po té co soupravu dvojce naplnila a zprovoznila, už ji nespatřili. Kolovala mezi kolchozníky. Tak si to asi Lenin nepředstavoval. Do tří dnů byly vybíleny domky v nejbližším okolí a chlapci jen asistovali u jámy s vápnem. 

S přítelem jsme měli natřít vrata od chlévů. Dostali jsme každý deset štětek a odešli ke kravínu. Chvíli jsme si mysleli, že dostaneme četu brigádníků. Žádný z nás neměl deset rukou. Kolchozník ukázal na vrata a odešel. U vrat byl jeden malý barel s jakousi práškovitou hnědou hmotou. Zkusili jsme zašpinit vrata, ale prášek nedržel. Při této operaci jsme zjistili, že poločas rozpadu štětky bylo asi dvacet máchnutí. Štětka byla vytvořena z dřevěného kužele, koňských žíní a kovového kroužku, který je ke kuželu přidržoval jen „na tření“ (oblíbená technická vychytávka známá již ze dveří záchoda). Hodně se podobala pochodni.

To už jsme věděli, že četa brigádníků nebude a hledali způsob, jak štětcům zvýšit životnost. Čekali jme půl dne, než přišel onen kolchozník a odkryl nám tajemství barvy. Za dveřmi byl totiž velký barel s olejem. Nabral prášek do vědra, nalil olej a míchal a míchal. Když už hmota dostala barvu i konzistenci zdravého průjmu, mohli jsme začít natírat. Právě zde od jedněch vrat jsem získal na slavnostním obleku po větrném poryvu krásnou batiku na záda, která převzala strukturu prken. Asi jsem nebyl sám. Zasychání oleje trvalo týden. Mezitím co jsme polovinu doby při práci spravovali štětky a druhou natírali, vystřídala se u nás pestrá směsice automobilů a traktorů všech kolchozníků co měli už vybíleno, aby si do motorů nalévali z našeho olejového barelu.

Když došly štětky, natěračská mise skončila a byli jsme převeleni do rostlinářské sekce. Cestou podél několikakilometrové ohrady pro dobytek, (byly vyskládány z hliníkových trubek zrušeného zavlažování) jsme  se přesunuli na dvůr vyasfaltovaný onou vydloubatelnou hmotou co jsme již znali ze silnice. Na dvůr se sváželo obilí. Efektivní proces dobývání chleba jsme zmapovali do dvou dnů a byl plný překvapení. Na poli jezdil kombajn, který neměl ani nádrž na vymlácené obilí, ani překlápěcí chrlič. Po celou dobu jej doprovázel traktor s valníkem. Po naplnění kombajn stál a čekal na prázdný valník. Po dojetí na konec pole se slavnostní jízdou přesunul na začátek pole a stejným směrem se s valníkem vydal opět sekat. Smáli jsme se, že zde neradi sklízí proti srsti, ale problém byl s pevným chrličem směrovaným na jednu stranu. Valník po dojetí na nádvoří statku vysypal k našemu údivu obilí na asfalt. Stály tam podivné stroje podobné malé mlátičce, ale s jakýmisi hrabáky vpředu.

Dohadovali jsme se o jejich účelu i ve chvílích, kdy už nabíraly z hromad obilí a vzadu jej zase beze změny vysypávaly na dvě hromady po obou stranách. Už jsem budoval teorii o provzdušňování nebo nějaké chemizaci, než jsem si všiml, že jedna ze zadních hromad je asi o třetinu menší a zelenější. Kontaktním průzkumem jsme zjistili, že jde o černá semena lebedy, ještě obalená zeleným pouzdrem. Protože na polích tvořila téměř polovinu porostu, napjatě jsme čekali, jestli šlo o získání lebedy nebo obilí.  Oddychli jsme si. Lebeda skončila někde na skládce a my jsme odjížděli na korbě náklaďáku, plném obilí do centrálních sýpek města Vjazniki asi 10 km daleko.

Silnice přetínala dráhu Vladimír-Gorkij blízko nádraží a přejezd už tvořilo asi pět kolejišť. Těšili jsme se, že se podíváme do okresního města. Na přejezdu byly spuštěné závory. Když už jsme se těšili asi dvě hodiny, protože na nádraží se pořád přesunovaly vagóny, začali jsme se nudit. Nakonec jsme se dočkali. Příjezd do sýpek  a ruční odběr vzorku jakýmsi velkým nebozezem a následné vysypání náklaďáku netrvalo ani 20 minut. Očekávali jsme, že korba, pečlivě vystříkaná montážní pěnou se zvedne a do roštů na kterých stál gruzovik, se vysype obilí. Celý rošt se začal zvedat i s autem jako dekl raketové základny. Náklaďák zvedací korbu neměl.  Po čtvrthodině jsme se vraceli pro novou dávku obilí. Na oblíbeném přejezdu jsme po dalších dvou hodinách pochopili, že poloha zavřeno je normální a sem tam se otevírá. Ten den jsme to kolečko stihli ještě jednou.

Domů jsme šli „unaveni“ nicneděláním, kolem domku se zpola natřenou střechou, kde majitel, kterému asi došla barva, seděl v polohovacím textilním lehátku a vedle něj se na podobném lehátku slunil živý růžový pašík. Protírali jsme si oči jestli se nám to nezdá. Díky tomu jsme si všimli několika ještě neotevřených plechovek s barvou. Majiteli nejspíš došla morálka. Když jsme po třech týdnech odjížděli, štětka byla na střeše na stále stejném místě a lehátka rovněž. Tak snad už to má natřené.

Příště: Víkendové výlety po okolí.

http://danielrehak.blog.idnes.cz/c/48298/5-Nebyls-v-Rusku-tak-nerad-Progulky.html