Křest svatého Vladimíra

Ano jde o Putina. Dědice nejlepších tradic samoděržaví. Špatného dědice, protože žije v jiné době a nemá dynastické charizma někdejšího cara. Návrat do minulosti není možný a koncept rozšiřování, který zvolil, je dlouhodobě neprůchodný. Ledaže by nabídl sebe jako nového boha a lidem návrat k jisté formě komunismu. Je to boj o myšlení prostých občanů, budou-li ochotni pro jeho záměry pracovat. 

Car Vladimír má svátek a chce, aby mu bůh Perun místo kanonády zahřměl. Perun to ale odmítne, a tak ho car Vladimír nechá zavřít. Když je Perun uvězněn, zjistí se, že na něj není žádný zákon, a tak je poslán před soud vojenský, který ho odsuzuje k utopení v Dněpru. (dnes Ukrajina) Poté ho přivážou ke koňskému ocasu, vláčí ulicemi a nakonec je utopen. Rusko se najednou ocitá bez boha, ale nic se nezmění, lidé se rodí a umírají, pole rostou, jen církev už nemá význam. Nikdo už nedával desátky, nemodlil se, a proto se celé duchovenstvo schází na audienci u cara Vladimíra, kde po něm chtějí nového boha. Všichni ministři ani dvorní kamarila se neshodují na novém bohu, a proto nechává carův rádce Mates vypsat v novinách konkurs na boha nového. V Rusku se na konkurs schází všechny víry a také sekty. (K. H. Borovský, Wikipedia)

Socialistický internacionalismus po první světové válce byl totiž geniální koncept na záchranu ruského mocenského centra.  Co na tom, že rétorika i činy bolševiků srazily hlavy bývalé vrchnosti, jejíž myšlenkový koncept ztratil na síle.  Povedlo se dokonce, na rozdíl od podobné multinacionální mocnosti,  Rakouska-Uherska, zapojit do ochotné práce pro Sovětský svaz i jinojazyčné obyvatelstvo z jiného kulturního a náboženského prostředí.  SSSR se povedlo zachovat a rozšířit svůj vliv i na území, na které se původní imperiální centrum nikdy nezmohlo.

Každá tehdejší mocnost měla nějakou metodu jak zainteresovat obyvatelstvo na nějakém modelu čerpání daní, aby se příliš nebouřili. Ve stejné době jako v Rusku,  ztratil půvab sjednocovací koncept německého císařství. Po prohrané válce nebyl sto zabezpečit obyvatelstvu snesitelnou životní úroveň. Ukřivdění Němci po prohrané válce a neúspěšném pokusu zavést k pacifikaci obyvatelstva standardní obchodní model státu, podlehli vábení útočného a sobeckého nacionalismu, protože k tomu měli národnostní předpoklady.  Jejich stát byl ovšem pro novou dobu příliš malým hráčem mezi starou mocností Ruskem a probouzející se mocností USA.

Stejné iluze o významu svého mocenského centra měli Angličané se svým společenstvím národů. Jejich koncept na dobrovolné spolupráci obyvatelstva na udržování impéria, byla nostalgická fasáda královského rodu a monopolizovaný obchod se svými zámořskými koloniemi. Přitažlivost tohoto konceptu, zapojení obyvatel na přispívání k velmocenské politice establishmentu, je dosud veliká.  Pokud se ztotožníme s pravidly sobeckého principu a adorování bohatství, potažmo si zamilujeme královskou rodinu, nemáme žádný morální problém s eskalováním obchodní politiky válečnými prostředky.

Rakousko-Uhersko k radosti okolních velkých států přestalo existovat a na uvolněném prostoru byly nástupnické státy snadnou kořistí už proto, že národní princip jejich vzniku se stal následně i jejich hrobem. Princip sebeurčení národů Hitler chytře využil proti všem sousedům, jejichž německé menšiny dělaly přesně to, co dnes využívá i Putin.

Jeho inspirace předválečným Německem není jen zdánlivá. Pokud svou novou říši buduje na stejném, tedy nacionálním principu jako Hitler, s podobnými atributy vůdcovství, musí postupovat stejně. Historická zkušenost Ruska je historií extenzivního rozšiřování na východ a válečných výbojů na jih, západ a severozápad.

Co Putin udělá? Nejprve se pokusí znovu získat celou Ukrajinu na svou stranu. Už to zkusil po dobrém. A teď, když neuspěl, zkusí ji hrozbami donutit k odklonu od nastoupené cesty. Pokud to neprojde, nepochybně si z Ukrajiny nejprve odkrojí její ruskojazyčné oblasti. To je totiž sféra vlivu, kterou jeho dnešní protivník EU nezpochybní, protože dobře ví, že Rusku leze do jejího hájemství . EU zkusila Ukrajinu zobchodovat. Nalákala prosté občany na vidinu prosperity, svobody a bohatství.  (Většina neví, že je to jen pro ty schopné). Rusko se tomuto vábení jen brání, aby nebylo také rozprodáno.

Ukrajina je z ruské strany vnímána jako nedílná součást Ruské říše. Ukrajinština je pro Rusy pod hranicí rozlišitelnosti, asi tak, jako my vnímáme moravský dialekt. Pokud se ruský výboj někde zastaví, bude to možná na Dněpru. Získá její výnosnější jihovýchodní část a na chvíli bude spokojen. Smiřme se s tím, že Ukrajina bude v lepším případě ruská, v horším rozdělena.  I Putin se s tím smíří. I on potřebuje nárazníkový stát, podle jeho propagandy plný fašistů, a jasné vymezení hranic. Bude hrát na ostří nože globálního konfliktu a (snad) nezajde tak daleko, aby ho rozpoutal.

Proti němu stojí mocenské centrum, ale vojenská (bez)mocnost Evropy. Všimněte si, že jediný, kdo silně reaguje na možné pokusy k napadení Ukrajiny, je USA. S Ruskem už mají jasno, kam až nechá zajít Putina, po té, co si zatelefonoval s Obamou. Půjde jen o to, aby se to nějak vysvětlilo občanům v takzvaných demokratických státech.  Třeba se to i USA hodí, aby EU konečně pochopilo, že se musí pořádně centralizovat a nasadit krk za svého zámořského spojence. Konec velké Ukrajiny se blíží. Obyvatelstvo Ukrajiny, ty se s tím smiř.  

Zdánlivě se dějiny opakují, ale centra (USA,EU a Rusko), která jsou dnes ve sporu, jsou o řád větší, než ve druhé světové válce a v záloze čekají další nadregionální mocnosti, které budou také něco požadovat.