Obrázky z Portugalska, země plné nostalgie

Stanete li na Cabo da Roca, na místě, které portugalský básník Camoes oslavovaný státním svátkem, nazval koncem světa, určitě pocítíte kouzlo mystického místa „kde země končí a moře začíná“ „Onde a terra acaba e o mar começa“. Dnes Camoes leží v Belému vedle Vasca da Gamy a je Portugalci ceněn snad víc, než Venca samotný.

Kdysi jsme byli na okraji Evropy díky železné oponě. Portugalsko na okraji Evropy bude vždycky. Nekonečný Atlantik tvoří hranici, která svou linií vzbuzuje u někoho úzkost, u někoho touhu vydat se dál, ale vždy pocit osamění a smutku. Přes všechny rozdíly je to země, která je evropská skrz naskrz. Přes svou římsko-germánsko-maurskou historii, je teď velmi katolická, podobně jako Španělsko a Itálie.

Portugalsko je jednou větou provinční, trochu odřené a hlavně fotbalové. V žádné zemi ta vlajkománie u příležitosti fotbalového mistrovství Evropy nebyla tak veliká, nevyhnula se žádné vesnici ani městu a velké obrazovky byly připraveny k rozdávání radosti i smutku i v tak malých městech, kde by jste to nečekali. Země, která ovládala půl známého světa a později žila z Angoly a Mozambiku, zdědila po koloniální éře nějaké ty černochy, a centra měst podobná těm našim, ale zdědila i ztrátu dynamiky a prestiže. Země, kde se naposledy válčilo někdy za Welingtona a všichni neznámí i známí vojíni byli utraceni v koloniálních válkách, má jistě jinou historii, ale přesto se nám na každém kroku nějak připomínala společná totalitní minulost, i když s opačným znaménkem. Salazarova doba vůdcování pomohla proplout Portugalsku neklidné doby kolem 2. světové války a nostalgicky se připomíná na bazarech v podobě oslavných publikací "50 let života za vlast a národ"........ Jak jsou si indicie totality podobné.

Maurské hrady v Sintře i jinde, porostlé lišejníkem a obklopené mlžnými opary jsou tak snové a půvabně pohádkové, že stojí za to některé navštívit, než je pilní Portugalci opískují, neboť ještě nepochopili, že právě patina dává jeho hradbám zvláštní imaginaci. Život tu plyne bez ohledu na turisty stále poklidným tempem. Nikde se vám nevnucuje nabídka atrakcí nebo zboží. Je na vás, jestli si je užijete nebo se jen tak necháte unášet poklidným tempem života Portugalců, při pojídání rybích nebo masových jídel spolu s místními obyvateli a zapijete vše vínem a portským. Portské je jedinou výjimkou, které se zmocnil turistický průmysl, poháněný občany Británie, prvními a největšími konzumenty a tvůrci fenoménu vína s kořalkou. Sandeman, Croft, Offley a jiní vás provedou historickými sklady s portským a po zaplacení a ochutnávce vám poskytnou slevu na koupi , obtěžkají lahvemi a připraví o nějaké ty eura. Zázemí vinařské oblasti řeky Douro je tak pozitivní, že jim odpustíte trochu toho reklamního kýče, co prodej doprovází. Ne nadarmo je název centra prodeje město Gaia protilehlé Portu. Země sama je ve vínu doslova zakleta.

Atlantik je oceán úplně jiný než přátelské pobřeží Středozemního moře. První vlna vám podrazí nohy, druhá vás srazí a odře a třetí vás vyplivne na pláž s plavkami naplněnými pískem. Tady jde opravdu někdy o zdraví i o život. Výhodou je, že nemáte čas přemýšlet, jestli voda studí. Opravdu studí, ale zmocní se vás tak, že si to ani neuvědomíte. S prosolenou hlavou pak bez lítosti nad ztrátou nemilosrdného moře jedete do vnitrozemí ke gotickým chrámům, co se nevejdou do objektivu, ani do vesnic, do kterých se bývalá sídla králů proměnila. Neuvěřitelná zdobnost manuelského stylu, nedokončené či polorozbořené kaple s hrobkami králů, vám připomenou pomíjivost velké slávy a věčnost zemědělského půvabu krajiny, ze které ta nádhera povstala. (Batalha)

Templářské chrámy, odlišné od běžných Igrejas (kostelů) ohromují svou velikostí, vnější strohostí a komplikovanou vnitřní výzdobou. Tomar je místo, které tuto slávu a velikost templářů připomíná a zachovává, navzdory jejich smutnému osudu v jiných zemích. Znovu se i zde projevuje životnost názvů obcí, do nichž se obtiskují původní jména gótská i maurská včetně jedné templářské Comendy (komenda -bývalý statek templářů)

Ponte de Barca je bránou do pohoří Peneda Geres. Městečko nás uvítalo salvami z děl. Dotaz na příčinu tohoto válečného projevu překvapil. Město slavilo svého svatého Jakuba stejně, jako když se u nás volí president. Roztomilá paní bytná nám to sdělila spolu se svými třemi psy Preto, Nina a Tuša. Poněkud zaprášení, ale milí psi se navzájem nesnášeli, proto střídavě hlídali antikvariát podnikavé paní provozovatelky hotýlku koloniálního stylu, s nádhernou verandou a soškami svatých, včetně Krista přibitého vodorovně na víko dřevěné almary.

Tvrdý život v horských vesnicích národního parku připomínají kamenné sýpky, zabezpečené proti myším nájezdům kamennými talíři v nohách stavby. Kámen je základem bydlišť, chlévů a zídek celé oblasti, stejně jako před staletími. Poprvé jsme si tam sáhli na blahovičníky, které v lesích celého Portugalska zdomácněly asi už před 100 lety. Jejich kůra neladně shazovaná stromem do podrostu, bývá příčinou požárů a odhaluje zajímavost odlišného olistění mladých výhonků, na rozdíl od dospělých stromů, které sice stejně voní eukalyptem, ale visí tak, aby nedávaly stín. V takových lesích je v poledne stejné vedro, jako na planinách porostlých pichlavými a drsnými křovinami.

Cesta vnitrozemím od severu k jihu proměňuje krajinu ze zeleného Alenteja do hnědožlutého suchopáru Algarve. Co Portugalci z evropských dotací opravdu neprojedli, jsou investice do silniční infrastruktury. Dálnice vznikly a vznikají na všech hlavních tazích a na chudé východní hranici se Španělskem jsou i neplacené. Stejně jako ve Francii a Španělsku je kruhový objezd hlavní typ křižovatky a je tak oblíbený, že jsme viděli několik se dvěma a jednu i s jedním výjezdem! Někde na úrovni Lisabonu se vnitrozemí zplošťuje a vysychá. Připomíná španělské mesety a je poseté pravěkými megalitickými stavbami. Množství těchto památek jde do tisíců a napadá mne, že ty co mají na třech svislých placatých kamenech deskovitou pokličku, nebyly nic jiného, než kamenné chýše. Dodnes je sedláci na jejichž pozemcích se nalézají, používají pro uskladnění krmiva či jako chlév. Na některých stezkách záměrně ničí směrovky, aby dotěrní turisté nelezli na soukromé pastviny. Dolmeny a menhiry, to už budou asi rituální stavby. Nevím o tom, že by dobytek potřeboval impozantní pětimetrový kůl k uvázání.

Moravskou modř na zárubních domů severu vystřídala na jihu žloutková žluť (i když portugalský žloutek je tmavě oranžový.) Honosné vjezdy do rozsáhlých pozemků skromnějších haciend a korkové duby. Obnažené stromy s pichlavými listy podobné cesmíně pokrývají téměř celou jižní půlku země. Nejvíc připomínají z dálky velké brokolice a jsou velmi výtvarné. Korek, důvěrně nám známý ze špuntů vín, lze použít na všechno. Takový milovník korku si může od čepice přes vestičku, tašku a boty pořídit komplet oblečení. Celou tu úspěšnou koupi zapít z korkového poháru a podepsat korkovou tužkou. Kalhoty z korku jsem neviděl, ale věřím. Leč, není to nijak levné.

Jižní pobřeží se stává turistickým cílem. Proto se návštěva Faro a Lagosu stává jen čárkou v itineráři mnoha kostely unavených turistů. Co je vždy poutavé, jsou jídla připravená z ryb. Jen na jihu ochutnáte opravdový steak z ryby, z níž si pamatuji jen anglický ekvivalent Stone Bus. Lososi, olihně, chobotnice, zlaté a stříbrné ryby, sardinky. Nádhera, dobrota. Nikdo vás nepřeplní přílohou. Brambora jedna nebo dvě. Jen je třeba předem zarazit nešvar pomfritů. Víno, pivo, káva. Obrigadu (Děkuji) Stálo to za to. A všechno bylo výborné.

Ubytování v klidném místě lze nalézt na jihozápadním cípu Portugalska. Sagres jehož jméno dalo název portugalskému pivu je malý ale příjemný. Pravda trochu větrný. Co bychom chtěli od Cabo do st. Vicente s největším majákem země. Tady jsme objevili pravý význam slova Fado, přisouzený pěvecké formě blížící se blues, šansonu s jazzovou svobodou. Není to zbytek slova encarrafado (naplněno), které by označovala smutek z vyprázdněné lahve vína. Je to stejná nálada, která vás přepadne na kterémkoliv vysokém mysu u oceánu bičovaném větrem a omývaný sprškami slané vody z vysokých vln. Je to stesk po námořnících nevracejících se z dlouhých cest a klid vesniček venkova, kde se zastavil čas.

Sny které mi přinesl třídenní pobyt poblíž větrného mysu st. Vicente byly trochu depresivní a těžké. Možná proto, že už se blížil odjezd, možná pro zatuchlost, čerstvě odbedněného ubytování. Každopádně Fado.

Prvním Čechem doloženým literaturou o Portugalsku byl Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (neboli Cristopher Bastard from Afterspoon without Satelites). Navštívil, jak jinak, poutní místo Santiago de Compostela. Jiné poutní místo Fátimu lze doporučit jen horlivým katolíkům. Díky navigaci jsme se dostali do oblastí, ve kterých se určitě žádný Čech dosud nevyskytl a asi také nevyskytne. Byli jsme ovšem i na místech, které by nikdo vynechat neměl. Vesnička Carrapateira s nádhernými dunami v ústí malé říčky poblíž „Špenátových“ hor, jak jsme si přejmenovali mt. Espinaco do Cao (700 m.n.m) obětované větrným elektrárnám. Tam jsme cítili opravdové portugalské feng-šuej.

Použijte letadlo, ať vám na Portugalsko zbude dost času. Letenka se dá se sehnat i za 2500,-Kč i s poplatky, ale musíte plánovat daleko dopředu.

http://www.facebook.com/album.php?aid=2013669&id=1258873571&saved