Už je tu zas

Sedím si takhle v kanclu, je to v prvním patře a dole za zabouchnutými dveřmi, takže se cítím bezpečně. Blíží se doba oběda, teplomet maká na plno, na internetu projíždím Facebook, prostě pohoda. Přečetl jsem si stránku Afirmace a skouknul dokument o setkání s nějakou léčitelkou od Igora Chauna. Jsem povznesený a prodchnutý láskou ke všemu lidstvu. 

Najednou se po krátkém zaklepání otevřou dveře. Čekal jsem kolegu, takže ještě než se otevřely dveře, těším se a volám ahóój, půjdeme jíst?

Povzbuzena, vkráčí mi do místnosti starší korpulentní ženština, povídající cosi o paní ze shora co ji pustila dovnitř a které zavolala z mluvítka automatického vrátného. V domě je ještě víc kanceláří, a pokud někdo vyťuká kód podle seznamu, může být vpuštěn přes bzučák. Klasika.

Povídám: „To jste si spletla dveře. Musíte o patro výš.“ (Vím, že v našem patře jsme totiž jen my a žádnou ženu nezaměstnáváme.)  Paní se „líbezně“ usmála a hrne se mi k pohovce se slovy, já si na chvíli odpočinu. Nelíbí se mi to, ale paní je tak objemná, že mně chytla obava o její zdraví. Co kdyby dostala infarkt. Postavu na to má.

Trošku mně nakrklo, že nezavřela dveře a teplý vzduch z místnosti unikal závratným tempem. Vstal jsem, abych to napravil a zatím co zavírám, paní spustila litanii. „Prosím Vás, mám syna v Beřkovicích má 190 cm, je tam v léčebně, musím za ním. Potřebuji 200 korun“ Chvilku koukám, nějak se snažím najít souvislost výšky postavy s potřebou léčebny.  Trochu koketuji s představou, že jí dám ty peníze.

V tu chvíli jsem si všiml fleku od jídla na jejích kalhotách, dotýkající se kanapíčka v místě, kam skládám hlavu, zmožen trávením oběda a zvedl se mi kufr. Vidina představy, že paní předávám 200 Kč a dojímám se nad svou velkodušností, odválo podezření, že jsem manipulován profesionální žebračkou.

 Když jsem její proklamovanou nouzi konfrontoval s postavou, která si z jídla nic neodpírá a ani člověk s takovou fantazií jako já, nebyl schopen v této bytosti najít stopy pro soucit, zatvrdil jsem své srdce, postavil jsem se proti ní a jako bůh pomsty prohlásil: „Seberte se a běžte odsud, tady nemáte co dělat!“ a ještě jsem to zopakoval. Paní se zvedla a odkolébala.

Z okna jsem ještě spatřil, jak kráčí směrem k Beřkovicím a myšlenka, že půjdu na oběd, mně úplně přešla. Neumíte si představit, jak mně tenhle zážitek rozrušil, jak mně namíchla tím, že mi rozbila mou idealizovanou stylizaci. Chodím po místnosti a snažím se snížit tepovou frekvenci.  Já si tady buduji image ezoterického guru a ona mi to smaže jedinou návštěvou.

Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že mně pán Bůh zkoušel a poslal za mnou anděla, jestli už jsem zralej.  Vybavil se mi také otec Scholastikus, z pohádky „Hrátky s čertem“, jak žral kobylky a myslel si, že patří do nebe.  Pak si říkám, že andělé vypadají jinak a trochu jsem se uklidnil. Návrat do klidu mi pak zajistila mnou pracně budovaná konstrukce vypůjčená v budhismu, kde hledám odpovědi, když je mi ouzko. Díky za zkušenost paní a světu. Je na mně jak se k tomu postavím. Pro výčitky není místo.

Tahle bajka nemá pointu. Bylo mi té paní líto, ne pro legendu, kterou mně oblažila, ale pro to, že je takto puzena nebo donucena jednat. Cosi to vypovídá o podstatě skutečnosti, kterou žijeme. Pokud byla opravdu v nouzi, pak jsem smutný za okolnosti, které ji k tomu donutily a pokud měla jen metodu k mámení peněz, je mi líto, že se snížila k podvodnému jednání.  Pravdu se nedozvím, ale pravda osobní mi říká, že milosrdenství by mělo být adresné a kontrolované, aby nikdo nemohl mít podezření, že je manipulován. Jo, ještě jsem daleko od schopnosti milovat bez podmínek. Sbohem karmo.