Šestý element

Strčil jsem do chrliče kartu a vybral bankovky, které po mně požadoval ten maskovaný pán. Měl jsem totiž v tašce bankovní výpis, podle kterého mi onen loupežník vyměřil odvod. Velkodušně mi ponechal jednu tisícikorunu, letáček hnutí Anonymous and Occupy a ubezpečení, že zloděj není. Na letáčku stálo: „Zbavte se peněz!“ Tak už se mi to skoro podařilo. 

Začal jsem si tisícikorunu prohlížet. Marně na ní hledám známé konstatování, že je alespoň něčím kryta. Jen mi tam někdo vyhrožuje, že mně při padělání potrestá. Všimli jste si toho taky?  Jak je to možné, říkám si? Kdy to bylo naposledy? Kdy byly peníze podloženy zlatem a ostatními aktivy státní banky? No jo, to bylo za socialismu. Navenek jsme byli součástí mezinárodního trhu, kde vládly kapitalistické pořádky. Pro nás tam mohli napsat cokoliv.

Většinu peněz jsem začal mít v elektronické podobě a tam už si nepřečtete vůbec nic. Tak proč to psát na bankovku, že? Prohlížím si bankovní výpis, sčítám ztráty a koukám na ty poplatky a úroky. Řeknu vám, drahá služba. Na personifikované zloděje a loupežníky jsem zvyklý, jsou mi tak nějak blízcí. Ale že mi pouští žilou i ti, jimž svěřuji své peníze do úschovy, aby s nimi dále vydělávali?

Měl jsem dobré zaměstnání. Nebyl jsem donucen podnikat v době, kdy se dělily klajmy na Klondajku. Pravda, párkrát mé příjmy přesahovaly průměrnou koupěschopnost, a ačkoli mzda stále rostla, pocit, že si mohu koupit víc než jiní, postupně zmizel. Jako zaměstnanec jsem na tom byl vlastně pořád stejně. Kdykoliv jsem se něčeho domohl, vývoj měny to odsál. To se nezměnilo. 

Jasně že vím o inflaci, úrocích, pohledávkách, daních. Koukám na tu tisícikorunu a už vidím, jak si z ní po jednom stříhají bankovní, obecní a vládní úředníci a mně hříšnému i ženy a milenky. Pomóóc, za chvíli jí budu mít míň než polovinu, už za ní nic nedostanu. Než se mi na bankovku slétnou ti supi, kupuji si pivo. Pak další a další. Nějak jsem doklopýtal domů a usnul.

V noci jsem upadl do snu typického Američana s nesplatitelnou hypotékou. Byl jsem v tom snu zvyklý o práci bojovat a vždycky jsem nějakou měl. Po té co mně zavřeli ocelárny, posléze montovny, jsem si našel obchodní živnost v textilním průmyslu. Ten vzal do roka za své a tak jsem přesedlal na oděvy. Začal jsem vozit šatstvo z Asie a smutně sledoval, jak upadají naše americká města. Pak přišla hypoteční krize, já i spousta lidí byli bez peněz a ztráceli nesplacené nemovitosti.

Konečně byli označeni viníci ve vedení bank a já doufal, že budou potrestáni. Jaké však bylo moje překvapení. Barack Obama za oknem tiskárny mezi stohy nerozřezaných bankovek předával do rukou těch hazardních hráčů dekrety k převzetí prošustrovaných peněz se slovy: „Přece nemůžeme nechat padnout pilíře naší ekonomiky.“  

Hej, volám na něj: „Baracku, proč ty peníze nedáš těm, kteří si nabrali hypotéky a přišli o práci? Stejně skončí v bankách, ty se zachrání a navíc bys získal armádu vděčných voličů.“ Obama se usmál a řekl: „Good idea!. Za takový nápad zasloužíš odměnu“   

Sladký sen o nekonečném bohatství, se zhmotnil v hromadách peněz. Skáču do té hromady, plavu si v ní jako strýček Dagobert (Skrblík). Nejdřív plavecký styl delfín, potom kraula. Abych si hromadu prohlédl a užil, přešel jsem na prsa. Najednou se hromada začala divně bortit. Z jedné strany se peníze propadaly do Země, z druhé je brala Voda. Vzduch je ze středu zdvíhal do víru a uprostřed rozdmychával stravující Oheň. Můj Život, kterému Peníze dávaly smysl, byl v troskách.

Když jsem se probral, zjistil jsem, že mně vytopil soused a naštěstí uhasil oheň z cigarety, kterou jsem před usnutím netípnul.

Už jsem neusnul. V nočním tichu mně v hlavě krouží myšlenky o podstatě peněz. V očích se mi objevil šílený výraz a nahlas z okna vykřikuji: „Peníze jsou dohoda, jenomže náplň dohody plní jen jedna strana!“ „Ta, která za ně odevzdává svou práci anebo vytváří nějaké hodnoty! Na tyto výtěžky stojí fronta zlodějů. Zaměstnavatelé, za tu práci vyměří jen tolik, abych přežil, Za nimi nenasytný stát. Nad ním svět pojišťoven, fondů, akcií, burz a dalších manipulantů. V tomto prostředí se s těmito skutečnými hodnotami hraje Forbes. Nad tím vším stojí ještě svět bank, který se vymanil z kontroly států a manipuluje s penězi tím nejhorším způsobem!“

Když jsem se vykřičel, sedám do křesla a promýšlím plamennou řeč do pořadu Na stojáka! Mumlám si: „Banky si navyšují své nemravné zisky způsobem, který peníze znehodnocuje inflací, a ještě nás přesvědčují, že je to tak správně. Peníze se přece musí točit!! Zrůdný svět „nekonečného růstu“ roztáčí současné pojetí ekonomiky, založené na maximalizaci zisku.“

Vycházím před oponu, obracím se k publiku a doprovázeje řeč přehnanou gestikulací, doplňuji:

„Dobrovolně otročíme penězům, o kterých si myslíme, že jsou férovou odměnou, se kterou se potom dějí kouzla, skrytá unaveným, kteří nemají čas ani energii zkoumat, jak se do takového vazalství dostali. Přitom veškerá moc těchto lidí je jen v penězích a jejich množství. Pokud hodnotu pseudopeněz odmítnete, tito lidé, vás budou nutit k práci silou. Ne sami, ale prostřednictvím slouhů, kteří ještě věří v hodnotu peněz a doufají, že se vymaní z kruhu chudoby! Pohání je strach, že budou muset dělat skutečnou práci, za kterou je v tomto světě nejméně. "Peníze jsou živel a ten je nutno spoutat!“

Za frenetického potlesku publika se ukláním a pomalu se probouzím.

„Fuj, radši už ty letáky a weby o occuppy atd. nebudu číst. Nebezpečné sny, na to nemám nervy.