Pokušitel

Od rána putoval okrajem pouště, překonával vysoké duny a kráčel suchým korytem vádi, až ke skupině velkých akácii, jejichž stín vyhledávaly karavany doprovázené pastevci a poutníky, se stády velbloudů, ovcí a koz.

Darímova přítomnost, snad pro jeho prostý oděv, nevzbuzovala žádnou pozornost do chvíle, než se usadil u skupiny obědvajících. Pozdravil a požehnal jejich pokrm. "A ty, co tě opravňuje sedat si k nám a žehnat naše jídlo. Chceš snad ujídat z našeho stolu?" Obořil se na něj správce karavany. ¨ Předjímáš mé potřeby a soudíš podle sebe, příteli. Dokud nepožádám tvých statků, nejsem tvůj nepřítel. Takto vymezuješ teritorium svého dočasného pobytu zde a konáš podle představy, že by se to líbilo tvému pánu a majiteli tobě svěřených statků. Přitom tvůj pán tu není a tvé chování tvoří hráz mezi tvým  a mým dobrem. "Jaké je to tvé dobro, Ha!?" Útočil správce dál. "Chodíš otrhaný s prázdnou mošnou a pochybnými úmysly."  "Někdo má plnou mošnu a prázdnou hlavu. Jestli soudíš podle vzhledu, tvůj rozum klouže po povrchu a prozrazuješ svou slabinu. Budeš li vystupovat jen za sebe, zjistíš, že nikomu nebudeš připadat směšný, i kdybys byl chudý duchem." Lidé, kteří posedávali kolem se začali usmívat a po straně i pochechtávat. Z jejich důstojného správce si tu dělá posměšky bevýznamný poutník.  "Já že mám prázdnou hlavu a jsem směšný? To si dovoluješ ke mně ty, který neznamenáš nic?" Rozzlobeně křičel správce.  Vstal a začal na Daríma dorážet.  "S otevřenou myslí bys slyšel co říkám a ne to, co mi  vkládáš do úst. Moje slova nemířila na tebe, ale na pýchu a sebestřednost. Víc než pokoj a důstojnost jsem nežádal a dočkal se podceňování a nepřátelství. Něco tě trápí příteli a jsem hotov, zbavit tě tvého soužení. Když se správce rozhlédl a uviděl veselé obličeje souputníků, uvědomil si jak byl směšný. Zmírnil svůj postoj k Darímovi a povídá: "Myslíš, že bych neměl být na pozoru před neznámými lidmi a nehlídat své zboží? Přisedni tedy a pověz, co si o tom myslíš. Darím usedl a řekl  "Slova a řeči jsou můj život. Kdo jim naslouchá, odchází usmířen. Snad se nám to podaří." Následovala chvíle ticha, naplněná očekáváním, přerušovaná jen zvuky blízkých zvířat. Někteří se pustili do jídla a pití. Nabídli i Darímovi.  Rozhlédl se a promluvil: "Všichni jsme výsledkem svých a cizích přání. Nikdo se nevyhne přáním svých rodičů a když už se z nich vymaní, vběhne do náruče přáním jiných autorit.  Přesto se dá z tohoto kola vystoupit. Podmínkou je, vždycky zvážit, jestli čas, který věnujete druhým, stojí za odměnu, kterou dostáváte. A není to jen o penězích, ale i o důležitosti, potřebě, lásce a povinnosti."   Darím povstal a pokračoval. "Moje nynější slova jsou mojí vnitřní potřebou a nelituji času, který s vámi sdílím"  Obrátil se na pomocníky z doprovodu karavany. "Vězte, že čas ztracený v odloučení se nikdy nevrátí." "Ptám se! Je vaše putování s touto karavanou vaší vnitřní radostí, nebo dobře zaplacenou prací? Stačí peníze, které za cestu utržíte k tomu, aby jste mohli trávit se svou rodinou tolik času, kolik si přejete? Bude tato rodina šťastnější bez vás nebo s vámi? Je vám příjemněji tady nebo s vašimi blízkými? Stojí váš čas, prožitý mimo rodinu, za útrapy cesty pro obživu?" Jeden mladý poháněč velbloudů odpověděl. "Připoměl jsi mi rodný kraj a mou rodinu. Náhle mně ovládl smutek z toho, jak musí moje žena znovu a znovu snášet moji nepřítomnost, protože mzda nestačí na delší čas odpočinku"  Obrátil se ke správci a řekl: " Pane, odcházím za svou rodinou. Vím, že jsem nesplnil svěřený úkol, ale teď je mi cennější radost a štěstí mé ženy víc, než vaše odměna." Správce zahořel hněvem a okamžitě se zaměřil na Daríma. "Ty rozvraceči a podrývači ustálených pořádků. Dobře jsem věděl, že s tebou budou potíže a měl jsem  tě vyhnat hned, jak jsi sem přišel."  Popadl hůl a napřáhl ji na poutníka. Darím ustoupil a pravil. "I ty máš přece rodinu nebo místo, kde rád trávíš svůj volný čas. Je tak těžké pochopit jeho rozhodnutí?" Správce pokračoval v útoku. "Nikdy by neodešel, kdybys tu nekladl svoje podvratné otázky. Ve městě bych tě za to nechal zavřít." Vyhnal Daríma ze stínu stromů a vrátil se s výhrůžkami o trestech a nezaplacení, ke svým pomocníkům. Na místo odpočinku se snesl rychlý soumrak, milosrdná noc pokryla zem, ochladila rozpálený písek i zjitřené emoce. Lidé a zvířata se uložili ke spánku. ............. Ranní rozbřesk přispěchal tak rychle, jak je to v těchto místech obvyklé. Po chvíli se vzduch oteplil a stáda svým bučením probudila své průvodce a majitele. Správce karavany se vydal k tábořišti svých pomocníků a našel jen doutnající oheň. Všichni zmizeli. Zařval, vrhl se na zem, roztrhl své roucho a zoufale rozhazoval ještě teplý popel. "Co budu dělat s dvaceti velbloudy, jak je dostanu k majiteli. Jsem zničen!" V tomto okamžiku se ke správci přiblížil rozespalý poutník Darím. Chvíli poslouchal správcovo bědování a pak pravil: "Nehledej vinu na tvé situaci v mé osobě, nebo ve svém nekonání vůči mně. Jsi stejnou obětí, jako tvoji zaměstnanci. Sloužíš člověku, který, narozdíl od tebe, může svůj čas trávit se svou rodinou a neudělá nic pro to, aby jsi mohl dělat totéž.  Navíc na tebe přenesl odpovědnost za svůj majetek a učinil tě větším otrokem, než byli tvoji pomocníci. Proč? Protože za opuštění nebo nedopravení zboží budeš potrestán, zatímco pomocníci přišli jen o výplatu. "Ty máš drzost mně ještě provokovat? A máš snad pro mně návod jak z toho vybřednout?!" Vztekle křičel správce.  "Ano" Řekl Darím. "Zbav se nenávisti k lidem a zkoumej příčinu událostí, kterých  jsi součástí. Co ovládá tvůj život? Odpovím za tebe. Nesprávně stanovené hodnoty! Majiteli karavany dokončení obchodu umožní vypravit další dvě karavany a na tebe zbude jen nová práce."  Správce dosud na poutníka zíral nevidoucíma očima, ale v hlavě mu nestřeženém okamžiku zajiskřila hříšná myšlenka. Uviděl se náhle z vnějšku, jako by se vznesl nad Zem, mimo svůj původní život, se vztahy a povinnostmi, kterým se nevědomky podřizoval.  Darím pokýval hlavou, otočil se a pokračoval v cestě na sever.