Cumhuriet si rozvracet nedáme

Zmařený puč Erdogana posílí. Jak ošidná může být v demokratickém slovníku interpretace některých dějů a pojmů, ukazují nejen současné události Turecku. 

Zákonně zvolená demokratická vláda Recepa Tayyipa Erdogana je výsledkem vnitřních politických nálad v Turecku. Nepřísluší mi kritizovat rozhodnutí aktivních nebo aktivizovaných voličů tohoto reprezentanta nejhorších velmocenských reminiscencí bývalého sultanátu, mohu jen s jistou nostalgií vzpomenout na řeckou, demokratickou a křesťanskou historii městských států Malé Asie před příchodem Seldžuků. (Kolem r. 1000  n.l.)

Po pádu Konstantinopole (l.p. 1453) se na dlouhá staletí stalo toto území centrem islámské moci i na části pevninské Evropy a s velkorysostí impéria a feudálního majitele na svém území toleroval množství menšin. Nástupcem Otomanské říše byla kupodivu sekulární, ale nacionalisticky homogenizovaná republika, na jejímž počátku stojí jedna z prvních masových genocid, v tureckém případě arménského etnika.

Ruce si takto pošpinila nejedna národnostně konstruovaná republika, protože s vymetením feudálů musela koncept božího zástupce na Zemi nahradit jiným. Národ byl po ruce jako dobrý nástroj manipulace a je jím dodnes.   

Ale k věci. Vlády světa se po nezdařeném puči předhánějí v podpoře demokraticky zvolené vlády, některé i později, co kdyby to náhodou vojákům vyšlo, že. Žádná vláda by nechtěla být svržena takovým způsobem, takže z tohoto hlediska to může vypadat upřímně. Jenže Erdogan, rozhodně není evropským vládám po chuti a jsem přesvědčen, že ještě rychleji a ochotněji by navázali spolupráci s vojenskou juntou.

Proč o tom mluvím. Vládnoucí elity dobře vědí, jaký je parlamentní demokracie vrtošivý a nejistý podnik a jak je důležité ho mít pod kontrolou. Mám připomenout rok 1933, kdy si sebejistý psychopat přivlastnil kulturností a tolerancí se pyšnící Německo? Nebo jak si demokraticky uzurpovali komunisté poválečné Československo navzdory Slovákům a jinak smýšlející části obyvatel?

Rozpoznat, kdy už to je s opouštěním demokratických principů a ochotou vzdát se po prohraných volbách na levačku, je dost těžké, protože některé strany se jako demokratické maskují. Je-li jejich ideologie totalitní, nevzdají se jednou získané moci dobrovolně. Labilitu demokracie lze přirovnat k míči, balancujícímu  na vrcholu koule. Tam, kde je koule veliká a základy systému jsou vyvážené, může míč vydržet dlouho.

Putinizaci Turecka sledujeme v přímém přenosu. Potlačování tisku, likvidace vojenských, politických a posléze i ekonomických odpůrců vytlačením za hranice, mimo volitelné struktury státu, případně fyzickou likvidací,  je cestou destrukce demokratických principů. Není proti tomu obrany a míč sklouzává ze stabilní pozice stále rychleji.  Moc je opojná a vzteklé reakce Erdogana, sáhne-li se mu na jeho ego, je příkladným chováním psychopata.

Snadnost politických rozhodnutí strany v totalitním režimu je vysoká a pro příznivce její ideologie je důkazem, že demokracie je na obtíž. Pojmenují vnitrostranický systém jednoho vůdce jako demokratickou diskuzi. Vyprázdní a změní význam slov a svého šéfa postaví nad zákon. Turecko už je za  hranou. Vypěstovali jsme si nového Hitlera a doufáme, že je demokrat.

Později se budeme utěšovat, že je Turecko malé a bezvýznamné.  Jenomže ono se stane lídrem muslimů z jiných států. Jako totalitní stát bude velmi efektivní. Poslední šancí zvrátit tento vývoj, byl špatně připravený a zpackaný puč. Kdo jej podporoval zvenčí, je otázka. Podle nepovedeného průběhu bych hádal na nějaké militaristy z US Army, co tureckým generálům něco naslibovali.

Putin má k totalitnímu směřování Erdoganovy vlády určitě pochopení. Problém diktátorů je v tom, že můžou velmi snadno měnit názory a postoje. Každopádně kurdská karta se začne odkrývat. Kurdové budou první cíl Turků. To bude poslední použitelný trumf pro politickou diskreditaci Erdogana. Jestli ani to nevyjde, pak už budeme jen litovat, že se puč nepovedl, i když to rozhodně není demokratický nástroj. Mohl demokracii v Turecku, tak jak ji chápeme v Evropě, zachránit.