6. Nebyls‘ v Rusku tak neraď. Vesjolyje večera.

Každý večer nám k usínání asistoval mužný zpěv Vladimira Vysockého, zesilovaný dřevěnou přepážkou, oddělující nás od společenské místnosti. Na jeho reprodukovaný řev se komsomolci každý večer pokoušeli nalákat hlavně ženskou část naší výpravy. Veselice, připravované podle ročního schématu, byly každý třetí den. Všechny sovětské oslavy během roku vedoucí zmačkli do tří týdnů, takže jsme se dočkali májové oslavy, konce školního roku, Velké říjnové (nebo snad listopadové) revoluce i Novoroční jolky.

Jednoho takového lichého večera, začal mezi českými studentkami nebývalý ruch. Měli přijet na návštěvu lonští brigádníci. S nimi naše studentky navázali družbu i v podobě politického sporu, který byl příčinou mé přítomnosti. Polovina jich měla zkušenost z afghánské války a jako veteráni měli patřičné sebevědomí. Abych splnil hlavní smysl mise uhlídat naše a sovětské studenty před vzájemným konfliktem překročil jsem tenkou stěnu mezi Vysockým a ložnicí. Veteráni evidentně očekávali pochvalu za obranu tábora míru. Chvilku jsem je pozoroval a seznal, že potřebují vyvést z omylu. Neunesli mé prohlášení, že válka v Afghánistánu byla vnímána jako agrese podle vzoru 1968 a nakonec to byly naše studentky co hasily mezinárodní konflikt a zachránily mně před inzultací. Jestli i před čistým kádrovým profilem nevím. Fakultní estébák po sametovce vybrabčil moje složky a nechal tam jen posudek z mateřské školky.

 Jeden takový večer jsem odhalil, že jeden z přemýšlivějších, upřímný komsomolec Kolja asi nemohl uvěřit, že sovětské kukuřičné klasy jsou metr dlouhé a mají průměr 30 cm. Pomáhal si čicháním k nějakému ředidlu, tak úspěšně, že chtěl svou pravdu vykřičet z neotvíratelného okna společenské místnosti.  Skončil na zemi notně pořezán. Louže krve a bledost v obličeji napovídala, že je zle. Záchranka ho odvezla do okresního města, kde ho zašili a hospitalizovali. Měli jsme tak příležitost navštívit sovětskou bolnicu (obdivuji výstižnost ruského jazyka) Nemocnice vypadala jako ubytovna nepřizpůsobivých občanů a jediný stejnokroj, chirurgickou čepici a roušku přes ústa, měli lékaři. Pacienti v nejlepších teplákách posedávali v parčíku kolem a pořádali pikniky, Kolja, poněkud méně popelavý, se nám přišel ukázat. Krvetvorba probíhala rychle a za tři dny jsme ho měli zpátky.

Karnevalový večer byl tím, na který jsme se poctivě připravovali hlavně Žigulovským pivem. Jak jsme poznali, nealkoholické pivo vymysleli v SSSR dávno před námi. Půjčili jsme si punčochové kalhoty, mužství vycpali několika ponožkami, což se ukázalo prozíravé. Zatancovali jsme totiž v pohorkách ruským přátelům Lebedimoje ozero a smíchy přitom učurávali z těch pěti litrů pita.

Ani odpoledne se zpěvy a scénkami nemohlo chybět. Tomu přiškrcenému sovětskému humoru jsme moc nerozuměli. Jen krátký a úderný vtip zraněného Kolji jsme ocenili. Coby Váňa (něco jako náš hloupý honza) četl prázdné noviny. Když se ho Ivan zeptal „Váňa, kdě bukvy?(písmena)“ odvětil „Počemu bukvy, vsjo jasno!“ Možná jsme si do toho promítali i to co tam nebylo, ale mírně to přesahovalo povolené limity společenského zřízení. Naše skupina sehrála scénku, reflektující zklamání z toho, jak se postupně měnila očekávaná cesta na Krym na cestu do Leningradu a skončila ve Vladimiru. Postupně jsme se totiž dovídali, že cestovní kancelář Sputnik nám svévolně měnila a pak definitivně odřekla naší pojezdku. Měl jsem s ní zkušenost už tři roky před tím, kdy nám zájezd Pobaltím zredukovala na pobyt v Minsku, který jak známo s Pobaltím nemá nic společného. Kdo to tam asi šéfoval?

Jeden večer jsme se v lese sešli kolem ohně. Čekali jsme opékání buřtů, ale dočkali jsme se sebemrskání v podobě hry „Kirpič za pazuchoj“ (cihla pod paží) V principu šlo o pravdivé odpovídání na otázky ve chvíli, kdy jste putovní cihlu obdrželi a vložili do podpaží. V tom okamžiku mi do vlasů vlétl největší brouk mého života a cihla skončila na kotníku. Co jsem v tu chvíli zařval, jsem do ruštiny raději nepřekládal. Ještě jsme jim zazpívali české i ruské písně, které vůbec neznali. (Fučíkovy a partyzánské dumky byly asi z jiného století)

Kulturní program vrcholil návštěvou pionýrského tábora. Jako vždy jsme mohli konstatovat, že něco takového jsme ještě neviděli. V lesním komplexu jsme vjeli bránou do areálu obehnaného drátěným plotem. Deset oddílových budov  po obvodu tábora obklopovalo jídelnu a společenskou místnost. Prohlídka jednotlivých budov napovídala jak se takový podnik realizuje. V budovách jednotlivé skupiny  vyzdobily místnosti v duchu vybrané legendy. Námořníci sušili polštáře na výšku, aby připomínaly plachtu, bohatýři vyráběli helmice, pohádkové bytosti přenesly do své ubytovny kus lesa, a kosmonauti vytvořili magickou krajinu někde na měsíci s fosforeskujícím ohněm z natřených klacíků na pařezu před vchodem. V táboře probíhal běžný ruch, přesně řízený v dvouhodinových blocích. Pionýři nebyli v žádných krojích. Na betonovém parketu nacvičovali jakési tance, na jiném místě bojové umění, jiní se podíleli na táborových pracích. Rusové rozhodně neponechávali výchovu mládeže náhodě. Organizace fungovala.

Večer jsme s nimi povečeřeli a za soumraku v době osobního volna se děti seskupily uprostřed tábora, zpívaly si a hrály společně různé hry.  Určitě se nestyděly a hodně se o nás zajímaly. Viděli jsme děti různého stáří i zajímavé typy, které jsem v Rusku ještě nezahlédl. Bylo to asi prestižní zařízení a pro nás velký zážitek. Část jich na nás nastražila hru v kole, kdy jsme se drželi za ruce a prudce roztočili. V nestřeženém okamžiku se rozpojili a kdo to neznal odletěl a spadl na zadek. Tušil jsem zradu a tak jsem je potěšil kotoulem vzad. Možná proto jsem za odměnu obdržel pamětní nožík. Řezat jím šlo tak maximálně kuří oko, zato měl krásnou perleťovou střenku s revolučními motivy. Ještě tady někde bude :-)

http://danielrehak.blog.idnes.cz/c/48863/7-Nebyls-v-Rusku-tak-nerad-Put-damoj.html