Druhý den na vojenské katedře

Na ulici za výlohou holičství na Malé Straně se řezaly smíchy západoněmecké studentky, Ostříhaní spolužáci zahanbeně opouštěli křeslo. Nasazovali kulichy a plížili se kolem nich na kolej. V máničkovské době Johna Lennona se sestřih zvaný výbrus nenosil.

Byl tu další čtvrtek, vyhrazený vojenské katedře. Nezvykle brzká ranní hodina, milosrdné šero a nohavice kopřiváků, zakryly vojenská bagančata. Namlouvat si, že jsme filmový kompars se moc nedařilo. Vojenskou čepici ve tvaru lodičky šup do kapsy a opasek do tašky. Do poslední možné chvíle předstírat civilisty, abychom nemuseli salutovat případným vojákům z povolání. Strašně jsme se za ty hadry styděli.

Jak zabránit štípání kopřivových kalhot? Odporně kalné ráno začínajícího podzimu, umožnilo některým studentům s citlivější kůží, nasadit podvlékačky. O pár hodin později se potili, jako dveře od chléva.

Tradiční ranní nástup probíhal v duchu kontroly vojenského sestřihu. Zoufalá snaha schovat háro do lodičky byla záhy odhalena a odměněna černým puntíkem. Ani indulonou namaštěné vlasy neošálily bdělé oko majora Bráblíka. Jediný abstinent mezi vojáky z povolání (dodnes nevíme, jestli ze zásady nebo z nutnosti) nám uhrančivým přednesem vysvětlil hluboký smysl krátkých vlasů. „Vooojááákůůů, jak chceetééé, aby váám těsnilaaa plynovááá maskaaa!!“ Pokus o ještě větší recesi, v podobě holé hlavy studenta Boháčka, přilákal nežádoucí pozornost lampasáků, úspěšně dovršenou jeho budoucím vyhozením.

Šťastnější polovina mužstva se přesunula do učeben a druhá polovina odešla do terénu pilovat pochody, pozor a pohov. Plukovník Urban, právem přezdívaný Uspávač hadů, nám začal osvětlovat principy dělostřelby. Pravý úhel, soudruzi, je přibližně 90 stupňů a někdy i 100. Tato definice nás ještě udržela v bdělosti. Pečlivě jsme si ji zaznamenali pro budoucnost. Potom už začalo působit hypnotické zabarvení plukovníkova hlasu. Když už spala polovina učebny, přišel čas pro oblíbenou kratochvíli plukovníka Urbana. Z ukazovátka, o němž jsme věděli, že je anténou tankové radiostanice se stal nástroj pro hlasité prásknutí o lavici. Účinek byl ohromující. Spáči za potutelného usmívání plukovníkova vyskočili do pozoru a demaskovali své včerejší flámování. Po půlhodině už nepomohla ani dělostřelba. Nejotrlejší studenti se při dalším prásku ani neprobudili.

Ti co nedokázali usnout, viděli po stěnách názorné technické obrazy dělostřeleckých granátů a pohonných částí tanků popsané azbukou. Byli jsme v očekávání těžké nudy, v podobě taktické výuky, spojařských dovedností a střelby. Poprvé to bylo vždycky zajímavé, protože nové. Když pak major Jandera rozvíjel taktické zkušenosti a nad gigantickým modelem krajiny přesouval modré a červené tančíky, netušili jsme, že si to v zápětí vyzkoušíme i v terénu. Rozděleni na čtveřice, rozvinujíce rojnici tankového družstva, museli „řidiči“ vrčením předstírat pohyb tanku. Ještě štěstí, že nabíječ nemusel simulovat skutečný T55 nošením velitele tanku na ramenou.

Právě začalo intenzivně pršet. „Pokračujem!“ „Vojáci nejsou z cukru!“ zavelel major Jandera. Po dvou hodinách ztěžkl kopřivový stejnokroj o deset kilo. Teprve tehdy jsme ocenili jeho dokonalost. Stále vypadal suchý. Těžko jsme tak mohli naše otrlé a vnitřně zahřáté velitele přesvědčit, že už jsme mokří až na kůži.

Konečně to skončilo!!! Po zkráceném rozkaze běžíme na stanici autobusů směr Vypich.

Dveře autobusu se s pšouknutím otevřely, ale nikdo nenastupoval!

Klenba ze zelených kabátů, které vlhkostí získaly dokonalou adhezi, spolu s tlakem zadních řad vojáků, toužících po teple kolejního domova, nepustila nikoho z řady. Nakonec se několik silných jedinců uvolnilo a vystřelilo je to vzhůru.

Jako když se protrhne hráz, naplnil se autobus po okraj mokrými uniformami, intenzivně páchnoucími naftalínem. Civilisté neměli šanci. Zelená stěna vyplňující dveřní prostor byla neproniknutelná. Tu se náhle objevila uniformovaná osoba vojáka z povolání. Ve snaze využít autoritu nadřízené šarže, pokusil se tento natlačit do vchodu. Z hradby těl se vysunula ruka, vystrčila ho ze dveří a ozvalo se anonymní, leč důrazné: „Ty můžeš jet tankem!“

Dveře se zavřely a autobus se dýchavičně rozjel.

Daleko jsme nedojeli.

V první zatáčce hmota těl přeplněného autobusu vytlačila skleněné okno, naproti zadním dveřím. To ještě řidič vydýchal. Následovala prudká zatáčka do kopce na Vypich. Ozvala se obrovská rána. Váha autobusu, násobená dvojnásobkem lidské kapacity, krát deset kilo vody navíc v každém kabátě, způsobila prasknutí zadní pneumatiky. Byla na kusy. Když jsme pak pěšky pokračovali směr Bílá Hora, nikdy bych nevěřil, kolik lidí se vejde do jednoho autobusu.

http://danielrehak.blog.idnes.cz/c/45976/Treti-den-na-vojenske-katedre.html