Zpackaná rozlučka

Přišel den kdy si Anatolij Posypkin, asistent na Geografické fakultě Lomonosovy univerzity, doprovázející moskevské studenty, kteří v roce 1981 končili exkurzi po Československu se mnou dal schůzku na Václavském náměstí, abychom si naposledy poseděli a popili.

Když jsem je na Košickém nádraží vítal a dával instrukce, kam s velkými kufry a jaký bude program, působil na mně Anatolij jako prostý mužik s Podmoskví. Po čtrnácti dnech společného cestování, dílem v autobuse a dílem vlakem, jsem nahlédl do jeho mysli a života.  Stal se mi dobrým přítelem. Ukázalo se, že na vojně sloužil ve středomořské flotile, že umí základy japonštiny a spoustu jiných věcí.  

Jeho dětství se odehrávalo v malé vísce nedaleko hlavního města. Nedaleko znamenalo 300 km a malá víska měla hodně přes 5000 obyvatel. Zajímavé na ní podle Tolji bylo jen to, že polovina obyvatel se jmenuje Posypkinovi a druhá Žabotinských. Ptal jsem se ho jak se od sebe odlišovali, když o sobě hovořili. „Nikakaja problema. „Odin by gornyj vtoroj dolnyj, krasnyj, glupij.“ Zkrátka samý přívlastek nebo přezdívka.  

Slovensko jsem tenkrát poznal lépe, než kdy před tím. Díky trase jsme navštívili kdeco, od východních lázní, přes hrady a zámky, jižní maďarské vesnice a stepi a vlezli do tolika jeskyní, že po páté už studenti obraceli oči v sloup. A samozřejmě Tatry, v nádherném letním počasí.  

Odlišnost studentů z velké země oproti našim , se projevila až pátý den, kdy se po prvotní zvědavosti a neutuchajícím zájmu o krajinu a města dostavilo poznání, že Československo je malebně kopcovité a pak už po celou cestu v klidu spali, aby dohnali spánek zkrácený bujarými večerními pitkami. Mám to potvrzeno ze zkušenosti s jedním sovětským expertem na tkalcovské stroje, kterého otec vezl spolu se mnou z Prahy do Ústí. Expert své manželce při pohledu na horu Říp a pozadí tvořené kužely Českého středohoří prohlásil: „Smotri Nataša, vsja Čechoslovakija takaja.“ (Podívej Natašo celé Č. je takové) 

Po cestě se spalo každý den jinde a příležitostí posedět bylo hodně. Tehdy jsem zjistil, proč byly kufry studentů tak velké a těžké. Každý den z bezedných zavazadel tahali vodky a po pivní vánici byly likvidovány. Nepřestávalo mně udivovat, že pramen nevyschl ani jednou za celých 14 dní. Byl jsem zasvěcen do tajemství její kvality. Tehdy byl v Sovětském svazu každý výrobek opatřen označením ceny a u vodky ještě bylo povinné označit ji číslem, označujícím kolikrát byl použit filtr na dočištění surového alkoholu. Bylo to modré razítko na rubu viněty a číslo rozpoznatelné zkrze čirý mok. Jednička byla nejlepší a osmička už vyžadovala slepeckou hůl. 

Podle stavu mé hlavy každé ráno odhaduji, že jsme se pohybovali někde na číslech kolem čtyřky. Anatolij měl na tuto situaci výborný trik. Zavařovací sklenice, do které nalil vodu a uvařil v ní ze zásoby masoxu. Bujón pak pomohl přežít kalné dopoledne. Pak se zase organismus vyčistil a byl připraven na další družbu. V Bratislavě jsem studenty i učitele zavedl do osvědčené pivnice, kde prodávali kromě Zlatého Bažanta (pivo) i pagáčiky(škvarkové vdolečky). Sežrali je tak rychle jako polský zájezd. V devět večer jejich zásobu vyčerpali. Ne. nezačali jíst tácky od piva, jak se traduje v jednom vtipu. 

Anatolij mně tam dostal do kolen. Připadal jsem si jako v pohádce. Nevytáhl z pytle obušek, ale cosi jako koženou šlupku od banánu. Ukázalo se, že je to sušená ryba. Bylo to placaté jako papír. Koukal jsem na to nedůvěřivě a ani netušil kudy dovnitř. Krátká instruktáž následovala. Tolja uchopil rybu za ocas a několikrát s ní praštil přes hranu stolu. Důležité. Ryba poněkud zvláčněla a dala se roztrhnout. Vlákna kolem páteře jsme opatrně oddělili od kostí a vyzkoušeli tu slanou pochoutku. Lidi. Ještě teď slintám na klávesnici, když si to vybavím.  

(Pardon malé zdržení. Byl jsem pro utěrku v kuchyni :) 

Postupně jsme se dostali až do Prahy. Jejich program jsem tolik nesledoval, skupinu převzal jiný asistent. Přesto nás společné cestování sblížilo natolik, že před odjezdem bylo na místě, důstojně se rozloučit s Anatolijem a být ještě u vlaku před odjezdem. 

Na Václavském náměstí pod ocasem světcova koně jsem v 18 hodin  mezi mileneckými dvojicemi převzal sovětského kolegu a chystal se ho zavést do restaurace. Anatolij mně trochu zaskočil tím, že se chtěl ještě před tím setkat se svým bývalým žákem, který jako diplomatický elév slouží na velvyslanectví v Praze. Říkám OK a dozvídám se, že budeme  odvezeni. Když jsme nasedali do nenápadné béžové volhy, ještě jsem si myslel že je to taxi. Když jsem ale viděl vyholený zátylek rusky hovořícího šoféra a vypaseného diplomata došlo mi, že se mi na dosah ruky přiblížil svět ruského samoděržaví, vnímaný Čechy jako nepřítel. Dovezli si nás do nóbl restaurace Myslivna na hranici Žižkova a Vinohrad. Nebyl jsem na to připraven ani oblečením, ani duševně.  

Co horšího, uvnitř na nás čekal strýc onoho bývalého studenta a to byl pravý ruský diplomat, rozložitý a bohorovný. Takový, co tě obejme a poplácá a z tebe zbude ta sušená ryba. Halasný příchod do restaurace, zvučná netlumená ruština hned zaujala všechny návštěvníky a protože jsem to tehdejší opovržení našich občanů hmatatelně cítil, krčil jsem se studem a hanba mně fackovala.  

Strýc a jeho kumpán se sice zeptali co si dáme, ale pak objednali srnčí na smetaně a ono dobro nám bylo naservírováno podobně jako smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk. Pak se tři diplomaté začali bavit o Československu tak, jako bychom tam s Anatolijem ani nebyli. Obsah hovoru se točil kolem povahy Čechů a Slováků, jejich chyb a nedostatků, na všechno měli jednoznačné soudy, připadal jsem si jako rybička v akváriu. Po hodině tohoto setkání učitele a studenta se Anatolij nedostal k jedinému slovu a byl evidentně postaven do role outsidera, ale jejich. Já jsem pro ně vůbec neexistoval. Když nás milostivě propustili, vyholený řidič nás vyklopil v centru a konečně jsme mohli do nějaké hospody pro obyčejné lidi.  Oklepal jsem se trochu z té trapné situace. Potřeba všechno spláchnout pivem byla o to větší.  

Zavedl jsem ho na Uhelný trh ke Dvěma kočkám. V této tradiční pražské hospodě bylo místo jen  u dřevěného boxu, ve kterém seděl pražský „mánička“. Džínový oblek a umaštěné dlouhé vlasy slibovaly rázovitou osobu, která by mohla reprezentovat typického Čecha té doby. Začal jsem se Tolji vyptávat, co všechno v Praze navštívili. Chvíli mi odpovídal a trapné chvíle z předchozího setkání byly zapomenuty. Pak ale promluvil náš soused.  Ruštinou, kterou jsem mu mohl závidět se obul do chudáka Posypkina. Počemu vy prijechali! Okupanti! To byl celý smysl několikaminutového plynného monologu. Říkal to celkem bez emocí a velmi přesvědčivě. Pokusil jsem se mu oponovat, že Anatolij je obyčejný ruský učitel a nemá na okupaci vliv. „Ty drž hubu“ odbyl mně a pokračoval. Dal mu pocítit esenci vší české nenávisti. Poslední můj pokus o obranu dobrého člověka skončil jen poznámkou  „Tobě jsem říkal, abys držel hubu“ 

Vypadli jsme z hospody zatíženi  pocitem těžké trapnosti a pěšky jsme si to namířili večerní Prahou na Pohořelec, kde byla ruská výprava ubytována na studentských kolejích. Do žádné hospody jsme už nešli a moje omluva za nepodařený večer byla odbyta jen mávnutím ruky. 

Druhý den jsem na nádraží od studentů za věrné služby dostal jedničkovou vodku, abych mohl přemýšlet, jestli to byla Jidášovka, kterou jsem zrazoval obecné mínění nebo jen dárek od upřímných přátel.