Iránu se nebojme

200 000 hrobů pro nepřátele, kteří napadnou Irán? Jsou to hroby pro vlastní obyvatele. Návštěva této totalitní země připomene každému naší šedivou socialistickou realitu. Spolčení skupiny náboženských mentorů proti národu vedlo k zotročení lidu. Zatím je v horké zemi stále zima.

Byl to rok, kdy se terorismus stal skutečnou hrozbou. Den příjezdu na Turecko-Iránskou hranici v roce 2001 byl dnem pádu newyorských dvojčat. Jízda Tureckým Kurdistánem v iránském autobusu s pestrou směskou cestujících, předznamenala drobná událost. Mladý Íránec, který nás před tím požádal o uschování plakátů s tureckou popstar Arkanem se nám snažil lámanou angličtinou sdělit, že se něco děje. Na turecké straně hranice u našeho NATO spojence, v pastoušce, kterou bych se styděl nazvat celnicí , jsme se proplétali mezi mladými pštrosy, kteří uvízli v osidlech eráru a přešli do výstavné mramorové budovy na iránské straně, kontrastující s tureckou budovou. Viděli jsme to pak na celnici v televizi znovu a znovu. Řítící se mrakodrapy v oblacích prachu připomínaly apokalypsu a polovina turistů z renomované Adventury se přes cenu zájezdu přesahující 40000,- Kč obrátila na zpáteční cestu v očekávání válečného konfliktu, aniž by cokoli z exotického Íránu viděli. Naše skupinka dobrodruhů, donucených k příslušnosti k levnější cestovce za účelem získání delšího než týdenního tranzitního víza se nebojácně vydala do islámské republiky s vědomím, že příprava války trvá velmocím aspoň měsíc. Krom toho, podezření ze spoluúčasti Iránu na něčem takovém, bylo těžké dokázat.

Zajímavá byla reakce našeho mírně pokrokového mladého iránského spolucestujícího. Je nám líto, že jsou oběti, ale Američané si to zasloužili. Tento postoj byl v islámské Asii celkem běžný a vzhledem ke zkušenostem a pocitům, které Iránci vůči americkému ďáblovi mají dodnes. První střet s totalitou se na území Iránu odehrál uprostřed tmavé noci asi padesát km za hranicí. Autobus z Istanbulu jel už třetí a poslední noc do Teheránu, kam by neměl proniknout, žádný narušitel. Způsob, jakým zničehonic nastoupivší tajní policisté prohledávali autobus, v nás poprvé vyvolal strach, že by se mohlo něco přihodit. Plakáty s pop star je tentokrát naštěstí nezajímaly, zato si odvedl dost razantním způsobem člověka, kterého jsme pak už nastupovat neviděli.

Další cesta k Teheránu byla zpestřena dalším Iráncem, znalým ruštiny. Nevěřícně jsme naslouchali, že vyprahlá krajina je na jaře zelená a dala barvu části iránské vlajky. Ubytování podle Lonely Planet bylo nalezeno v neuvěřitelném shonu teheránského dopravního chaosu, díky třem taxikářům, kteří se navzájem předháněli. Všechna asijská města jsou plná potrubování za vámi jedoucích řidičů. Neuvěřitelné je, že na ulicích a třídách se třemi pruhy, se pohybovala auta v pěti až šesti řadách. Aby to bylo možné, všechna měla sklopena zpětná zrcátka. Po krátké exkurzi po městě jsme narazili na několik výstav vojenské techniky k x-tému výročí irácko-iránské války, uspořádaných za účelem náboru mladých rekrutů. Dokonalá přehlídka politického vývoje přes americké transportéry 60tých let přes ruské tanky 55 (než SSSR pochopilo, že ajatolláh nebude kámoš), ke kouskům obrněnců neurčitého původu až k čínským raketám. Fotografie mrtvých a ryčná vojenská hudba s šalebnou parádou stejnokrojů, šavlí a epolet. Brrrrr.

Cestou do hotýlku Mashád (mešita-byla nablízku) jsme kráčeli velkým náměstím kolem ministerské budovy, kolem níž kroužily ženy s úředními listinami. Pokoušely se proniknout kolem samopalníka s bílým turbanem a zlověstným svatým znakem na temeni a vyprosit milost pro své manžely otce a syny. Přezíravost, s jakou nás - turisty , svatí mužové v dlouhých košilích s tmavým turbanem, co to vše řídili a rozhodovali o bytí a nebytí přehlíželi, byla mrazivá.

Krátký pobyt v horách Elborz na severu určený ke zdolání bývalé sopky Demávendu o výšce blížící se 6000 m.n m.(5671)nám znovu připomněl islám malou mešitou na úpatí, (zde byla ubytována statečnější část turistů Adventury), ale hlavně militarizaci země v podobě akce, při které mladí vojáci se samopaly a v lehké obuvi, za jeden den zdolávali národní horu bez aklimatizace, Dole na ně čekalo několik sanitek. Sami jsme s výškou bojovali dva dni a mnohým z nás hlava i námaha nedovolila pokořit celkem jednoduchý vrchol s kráterem, ve kterém ležela desítka zmrzlých ovcí. Ženská část výpravy oděná do improvizovaných šátků, muži s dlouhými rukávy a kalhotami, byla průvodcem a nosičem vybídnuta k sejmutí a vykasání. Vojáci nás míjeli a zdravili. každý mladý Iránec vítal cizince as až nečekanou vřelostí.

Rok 2001 byl ze strany Iránu pokusem o uvolnění vízové politiky a vylepšení ekonomické situace turistikou, ale i nápravou kurzu iránské měny, která by z nás ještě před rokem na černém trhu s valutou udělala zámožné návštěvníky. I tak byl kurz příznivý a pokřivené ceny, tak jak je známe z naší dříve regulované ekonomiky nám umožnily za 50,-Kč přesun mezi městy stovky km vzdálenými a používat výhod taxíků, kterým bylo jedno, že nás i s batohy do osobního vozu nalezlo i osm. Pokud byl automobil obsazen jen zčásti, Iránci nikdy neseděli vzadu, ale na lavici řidiče i tři až čtyři.

Automobilový park je kapitola sama pro sebe. Jakýsi derivát francouzské Simky ve třech velikostních variantách nazvaný Peykan, byl nejčastějším zástupcem. V Teheránu přežívaly americké vozy ze 60tých let o něco zachovalejší, než jejich protějšky z Kuby. Mikrobusy a autobusy byly soukromé a každý měl krom řidiče i pohůnka, soustavně leštícího tyto skvosty, v různé kvalitě soupeřící o zákazníky ve stejném čase na stejné trati cenou nebo službami, které dnes u nás zajišťuje snad jen Student Agency.

Let z Teheránu do Búšehru na vnitrostátní aerolince byl zpestřen ztrátou dokladů našeho průvodce, který se spolu s námi poprvé seznamoval s reáliemi Iránu. Krom jeho dokladů jsme setřásli i průvodce, který ještě měsíc po našem návratu do vlasti obcházel ruholláhy a ajatolláhy s prosíkem, aby mu vydali náhradní výjezdní doložku, obdrženou při vstupu do země. Samotný Búšehr je místem iránské atomové elektrárny, budované sověty a dnes rusy, jejichž pobyt se promítl azbukou na jídelním lístku místní restaurace, v níž jsme přežili nejhorší polední vedro. Před tím jsme se vydali taxíky na opuštěnou pláž (děvčata se chtěla vykoupat) sledování "nenápadně", čtyřmi tajnými naplněným Peykanem (nebo snad žigulikem)až k místu naší půlhodinové koupačky. Bylo tam totiž takové vedro, že se voda skoro vařila a po vystoupení z vody teplejší než vzduch jsme se necítili nijak osvěženi. Kolem kulometných hnízd a ruských gorodků jsme se vrátili do zmíněné restaurace a pak se z města prvním odpoledním autobusem stáhli směr sever.

Čekaly nás kouzelná města Isfahán, Persepolis, Tabríz, Yazd. Nuda turistiky v posledně jmenovaném, byla zpestřena útokem reportérů na naši skupinku u vězení Alexandra Makedonského s dotazem: Co se nám nejvíc líbí. Očekávání regionálního spíkra bylo naší účastnicí opakovanou preferencí jiného města podrceno. Nakonec jsem je lámanou angličtinou uspokojil. Lid je srdečný, země překrásná a město Yazd nejlepší. Moje znalost farsí (perštiny), se totiž omezovala jen na žertovné věty typu "Ano, váš samopal je opravdu krásný", "Ten tvrdý plesnivý chléb je velice chutný, dal bych si ještě kousek" nebo "Váš šátek, který mám přes oči je špatně utěsněn". Cesta mezi městy přerušovaná checkpointy, kde rodilí Iránci museli vystupovat k policejním kontrolám a dávali nám do dlaní ruličky peněz, aby si je zase žádali po návratu zpět, patří ke koloritu dnešního Iránu stejně, jako ženy zahalené do černých látek a civilně a nenápadně oblečení muži, dopíjející zakázanou vodku z igelitových pytlíků, pašovanou ze zemí bývalé SSSR.

90% z téměř 70 milionů obyvatel je soustředěno do 10ti největších měst a mezi tím jen polopoušť, suchopár. Není to země,která by mohla obsadit svět a změnit jej ke svému obrazu. Náboženství je houževnatý důvod k totalitě o to víc, že nemá jediného vůdce. Dlouho ještě budou Iránci pykat za svou revoltu proti aristokratickým strukturám bez historického původu, pokoušejících se skrze československými komunisty odměněnou excelenci Muhammada Rézá Páhlavího, bývalého vojáka, modernizovat stát, navzdory islámské tradici. Islám je o 600 let mladší než křesťanství a prožívá si svůj středověk. Sekularizace se nedaří ani v Turecku toužícím po Evropě, natož zde daleko od světa, který známe my. Nebojím se Iránců jsou to lidé jako my, a k Arabům mají stejně daleko. Obávám se jen, kam je zavede ortodoxní islám a mírně šílený president Ahmadin-neřád.