Cesta na sever

Poutníkova cesta směřovala ke hranici cizí enklávy, odříznuté od těla pouštního státu jako tvrdý roh. Hranice jeho státu byla propustná jako řešeto, ale v zemi nikoho mezi hranicemi se cesty slévaly do jedné, široké a rovné silnice, na které přibývalo lidí, směřujících k bráně vysněného světa blahobytu.

Darímova motivace k cestě na Evropský kontinent byla odlišná od jiných. Tím, že neměl jednoznačné pracovní zaměření, ani vzdělání, necítil závazky, jaké měli jeho lépe situovaní vrstevníci. Svět pracovních pozic, děděných od nepaměti v tradičních rodinách, ho míjel. Hledal poznání.

Chumel lidí, tetelících se kolem vstupní brány do enklávy naznačoval potíže.  Komisní úředník rozhodující o vstupu do volného prostoru měl jednoduché požadavky. Dostatek peněz, zdroj příjmů a závazky v místě bydliště, jak to někdo postrádal, ukončili nemilosrdní úředníci jeho cestu. Změnili ji v prosebné žebrání a mizící naději. Tady si poutník vyhlédl místo k odpočinku na trávníku obsazeném hloučkem cestujících.

Nebylo chudšího poutníka než Daríma. Jeho život se zatím odehrával ve společnosti, která byla založena na směně. To málo drobných z doby obchodování s datlemi, záhy vyměnil za jídlo a jiné potřeby. Přesto se necítil chudý, měl všechno, co potřeboval. Základní vzdělání v sídle poblíž jeho oázy, si doplnil díky své přirozené zvídavosti. Ve městě se rád zdržoval na městském fóru. V rozhovorech s občany a cizinci se naučil základy jazyků bývalých evropských pánů.

„Zdravím vás přátelé“, promluvil Darím a doprovodil slova svým typickým úsměvem. „Cestujeme stejným směrem, máte asi potíže, vypadá to, že jste tu uvízli“

„Ano, zdá se, že se bez úplatku přes hranici nedostaneme, žel, částka, kterou si žádá úředník na bráně, přesahuje naše úspory.“ Řekl starší muž, nejzkušenější mluvčí rozmanité, desetičlenné skupiny. „Jak tě pozoruji, asi budeš mít stejný problém.“ „Peněz se ti asi také nedostává?“

Darím se podíval na bránu a odpověděl. „Zdá se nedobytná a naděje na další cestu ubývá. Myslím, že podstata problémů s překonáním hranice leží v důvodech, pro které ji chceme překonat.“ „Podle vašeho vybavení soudím, že cestujete za prací.“ „K takovému kroku přiměje lidi nějaká pohnutka.“ „Je-li jí chudoba, pak vězte, že ta bývá často jen pocitem, neboť vzniká tam, kde poměřujeme svůj život s jinými, je-li však příčinou živelná pohroma, sucho, bouře nebo zemětřesení, má vaše putování smysl, neboť je novým začátkem“

„A jé, nějakej přemoudřelej kazatel“ prohodil po straně jeden z nazdobených mladíků. Darím zaslechl jeho poznámku a dodal. „Jsou i jiné důvody k cestám do bohatých zemí.“ „Naděje, že získáte věci, které nepotřebujete a které vás ve vašich očích dělají lepší.“ „Doufáte, že se v očích jiných budete jevit chytřejší, když sejmete tradiční ošacení a přizpůsobíte se oblečení a životu kolem sebe?“ Cena, kterou zaplatíte, vás v poměru k vašim možnostem vrací do chudoby, ze které se chcete vymanit.

To už se mladík neudržel a promluvil přímo. „Proč bychom se měli omezovat a třít bídu jako naši otcové.“ „ Získáme-li dobrou práci, můžeme si pořídit všechno to, co ostatní a nebudeme chudí.“

„Dobrá práce je ta, která vytváří hodnoty. Za tu nikdy nedostanete tolik, abyste si splnili své sny. „Dobrá práce, o které mluvíte, bude ta, za kterou budete muset prodat kousek své duše. Peníze s vašimi možnostmi získáte nejspíš obchodem, doufejme, že alespoň poctivým. Na pracovní místa, kde se rozdělují peníze, dosáhnete jen stěží, a buď budete manipulovat s lidmi vy, nebo někdo jiný s vámi. Za takovou práci ztratíte svobodu a svědomí.“ „Doberete li se pak nějakého bohatství, budou to jen směnky v podobě bankovek a každý den budete utloukat své svědomí lihem nebo hrou, proto, že žijete na úkor jiných.“  „Stanete se těmi, před kterými utíkáte.“

„Bóže můj, člověče co to tu meleš? Máme snad sedět na místě a nechat se odírat? Jaký návod na štěstí nám tu chceš nabídnout?“ „Tvoje řeči jsou znepokojivé a nenasytí nás.“ „Víš co mi dalo práce, než jsem tyto lidi pohnul k tomu, aby se vydali za lepším“. Promluvil muž, který se vystupováním i oblečením lišil od ostatních.

Darím si ho pozorně prohlédl. Souměrné rysy, vyholená tvář a nepoměrně lepší oblečení vyvolávalo podezření, že tento člověk neputuje za sklizní melounů.

Jízlivě podotknul: „Zdá se, že neprodáváte své ruce, ani znalosti, ale vzdušné zámky!“  „Za tyto lidi vyřizujete hraniční formality a zdražujete jejich putování dohadováním nemravného bakšiše!“ „Kolikpak z té částky, žádané úředníkem zůstává za tebou?“

„Dostal od každého z nás 2000 dirhamů, to je tady zaběhnutá částka“ doplnila postarší žena.“

„Mnoho na návrat k bývalému životu vám nezůstalo, že?“ „Rozhodnutí vyvolané mámivou nadějí z vás učinilo běžence natrvalo. Rozmnožíte řady obětí stroje na zkázu Země“ „Vaše peníze vám vrátit nedokážu, ale pomůžu vám dostat se tam, kam jste byli zlákáni.“ „Zítra ráno se vydám na cestu vaším směrem. Kdo bude chtít, může mně doprovodit.“ Řekl Darím a uložil se, jak bylo jeho zvykem poněkud stranou k nočnímu odpočinku.

Když se zešeřilo, přišel za Darímem onen průvodce. „Pane, nejsem tak špatný jak mně líčíte. „Pomáhám lidem přes hranici, to je mé živobytí. Pomáhám těmto lidem a beru si jen tolik, abych mohl slušně žít.“ „Teď z mé skupiny odešla mladá dvojce, prý je život v nejistotě neláká.“ „Vrátil jsem jim jejich peníze, ale tím vaším pochybným příslibem, který nemůže vyjít, mi berete živnost.“

V tu chvíli jako by se za  Darímovou hlavou objevila záře a soustředila se do plamenného pohledu. „Člověče, nemůžeš slušně žít, posíláš-li tyto lidi do nejistoty a bereš-li jim jejich poslední úspory!“ „Budeš-li takto pokračovat, rozšíříš rakovinu vycházející ze světa peněz i k nám.“ „Nazývat to živností, je stejný podvod na tobě samém, jako tvé sliby o lepším životě tam, kam ty sám nechceš!“ „Jdi mi z očí, necítím se dobře v tvé přítomnosti.“

Teplá noc dovolila všem čekajícím usnout podél tvarovaných keřů na okraji parčíku bez velkých příprav. Provoz na hranici utichl a jen vrzání cikád rušilo ticho krajiny, zalité měsíčním světlem.

Brzy ráno, ještě před východem slunce, někdo zatřásl za rameno našeho poutníka. „Haló , pane! Probuďte se!“ Darím se probral a spatřil několik postav z včerejší skupinky, kteří se večer uložili nedaleko něho. „Náš průvodce zmizel. Odešel i s našimi penězi. Nevíme co máme dělat, sliboval jste, že nás převedete“

„Vydržte do východu slunce, dejte ještě šanci člověku, který o sobě tvrdil že je poctivý. Zatím si prověřte, kolik o něm víte a máte-li nějaké potvrzení o penězích, které jste mu svěřili. Mnoho nadějí si ale nedělejte, pokud je z rodu těch, kterým chybí svědomí a soucit, platí na něj jen jasné smlouvy a hrozby trestu.“

Sluneční záření nabralo na síle a žlutý kotouč začal ozařovat stinné zákoutí nocležníků. Ženy ze skupiny bědovaly a muži zaraženě mlčeli. Věděli, že byli podvedeni.  Veškerá naděje už je opustila. Ústní dohoda byla pro ně smlouvou nad papír a toho zneužil jejich průvodce.  Darím byl pro ně jedinou spásou.

„Nebuďte malověrní, lidé.“ Promluvil k nim konečně poutník. „Už skutečnost, že jste došli až sem, svědčí o vašem odhodlání. Peníze, o které jste přišli, by vám oddálily rozhodnutí, které vám přinese skutečné a jisté hodnoty. Nyní se shromážděte, půjdeme vyřešit váš problém na hranici.“

Bezbranný hlouček, jednou už odmítnutých pocestných, dorazil v Darímově doprovodu k hranici Evropy. Obhroublý a dobře živený strážce vykoukl z klimatizované kukaně. Když spatřil příchozí, nasadil si brigadýrku a vyšel z budovy. „Co tu ještě okouníte, zoufalci?“ „Včera jsem vám řekl, že nemáte nárok a svůj názor jsem přes noc nezměnil.

Z hloučku vystoupil Darím a promluvil: „Čest tvojí práci, úředníku! Chválím tvou pevnost v obraně hranice, včera jsem tu nebyl a ptám se poprvé, zda mně pustíš přes hranici, aniž bys ohrozil svou živnost.“

„Doklady máš?“ Napřáhl ruku úředník. Darímův průkaz prolistoval, a suše konstatoval. „Pro vpuštění do Evropy je nutno prokázat držení dostatečného obnosu peněz. Bez něj z toho nic nebude.“  „Kolik že je ten obnos? ………200 Euro za osobu“

„Lidí, kteří stojí za mnou, bylo 10 a měli peníze jen pro 6 osob. Dnes je jich jen 7 a z toho jsou dvě nezletilé děti? Vládli dostatečným obnosem, proč to nestačilo?“ Bránil skupinu Darím

„Jsi, hluchý? 200 za osobu!“ osopil se na něj úředník.

Darím zavrtěl hlavou. „Vím, že ani u vás ani u nás nejsou děti brány za rovnocenné v právech a povinnostech, proto chci vidět nařízení, které vás opravňuje diskriminovat tyto lidi a používat nesprávné záminky k jejich omezování.“

„Nic vám neukážu, ničím vám nejsem povinován! Ani se s vámi nebudu bavit.!“

Darím po té nasadil tvrdší tón. „Včera skupinu doprovázel člověk, kterého jste započítával do počtu deseti a přitom by i včera bez dětí splnili finanční kvótu, neboť průvodce se nechystal doprovázet ostatní k vám. Vím, že ten člověk kupčí s rozdílem ve výkladu vašeho nařízení a měl z toho zisk. Váš postoj mu to přinejmenším umožnoval. Myslím, že by to zajímalo vaše nadřízené orgány“

Šibalské mrknutí okem po dokončení věty, rozpálilo úředníka do běla. „Vy! Ty………. hnido, ty se opovažuješ mi vyhrožovat? Nečisté svědomí úředníkovo způsobilo zkratové jednání. Támhle ty zoufalce teď pustím dovnitř, ale tebe si proklepnu.“ Hlouček se urychleně přesunul za hranici, nechal si zkontrolovat doklady a odkvačil do bezpečné vzdálenosti. Jeho členové si byli vědomi, jak riskantní hru sehrál jejich spasitel. Z povzdáli pak ještě chvíli sledovali vývoj situace. Darím zůstal za závorou. Věděl, že teď nemá šanci překonat hranici, ale neklesal na mysli. Úředník se k němu vrátil a jako anděl pomsty vykazoval Daríma od brány.

Darím neodcházel. stál a klidně se usmíval. „ Nezlobím se na vás a rozumím vám.“ Nařízení o penězích je snahou o omezení imigrace.“ Jenomže, vaše společnost vymírá a nebude lidí, aby zajistili vaši sklizeň. Ti lidé vám konkurovat nebudou. Na nich bude záviset váš příští blahobyt.“ „Jak se zachováte ke kobylkám a ptákům, kteří také sklízí vaši úrodu. Budete od nich požadovat doklad o penězích?“ S těmito slovy se otočil a vrátil se na místo nočního odpočinku. Tam usedl a meditoval.

Koutkem oka ještě zahlédl mávání skupiny okradených, ale šťastných lidiček, kterým pomohl na druhou stranu.

K večeru se u úředníkovy kukaně objevil onen včerejší průvodce. Prohodili spolu několik slov a nepřátelské pohledy směrem k Darímovi, nevěstily nic dobrého. Meditující postava bez hnutí sedící u keřů se začala po chvíli nořit do stínu zapadajícího slunce. Tma na sebe nenechala dlouho čekat. Když už se Darím chystal ulehnout, stačil si ještě uvědomit nějaký šramot za keřem. Potom se mu zatmělo před očima a on se tiše sesunul na trávník. Z místa se chvatně vzdaloval nějaký člověk.

Poslední cestovatelé, jdoucí kolem něho si mysleli, že je to poutník, který se uložil ke spánku. Jenom toulaví psi, kteří se bdělým a zdravým lidem vyhýbají, se kolem něho začali shromažďovat, aby se nasytili z kaluže krve, vytékající z jeho hlavy. Když se začali psi mezi sebou prát, přilákali pozornost strážné služby z evropské enklávy. Hippokratův imperativ velel ku pomoci. Jediná nemocnice byla v blízké Ceutě a tam Daríma dopravila rychlá zdravotní pomoc.

Cestou míjela skupinku pěších pocestných, na které zahoukala, aby si proklestila cestu.  Tak se Darím dostal tam, kam směřoval.