Vojna v Písku. Léto a konec

Jak se jen trochu oteplilo, vojáci lezli na střechu skladu, aby nachytali trochu bronzu, někdy tam vydrželi i několik hodin, než je začali důstojníci postrádat. Na jednom místě se drátěné oplocení útvaru dalo jednoduše přeskočit. Přes úzké pole už to bylo kousek k několika rybníkům a na druhou stranu  ke stezce, vedoucí podél Otavy, až někam ke Vráži. Chodil jsem tam běhat a v létě koupat, k několika plaveckým hospůdkám a kempům. Postupně se mi těch 10 km běhu stalo drogou a v houbařské sezóně jsem se ani nevracel s prázdnou.

Sedíc v ložnici na bidle, často jsem konverzoval se svými spolunocležníky a pozoroval sbírku vojáků, absolventů z celého tehdejšího Československa. Několika geodetům vévodil Joska, majitel sbírky pivních lahví ve skříni na chodbě. Byl to vždy dobře naladěný humorista vynalézající legrační přesmyčky a přebrebty. (Špindíra Gánhíová, Hnusný Mubarak, Butrus Ubrus Kálí, Babral Karmak) Žádný z tehdejších rozvojových přátel socialistické vlasti mu nebyl svatý. Pavel Vachuda, to byl opravdový inženýr, stavař, který k nám byl dočasně převelen co vedoucí stavby, do doby, než se postaví hliníková střecha nad bojovou techniku, aby tato nebyla odhalena družicovým průzkumem imperialistů. Dokonce jsme tu měli jednoho právníka, který v rámci svého ročního působení vykonával svou profesi a bral za to solidní plat srovnatelný s civilem, stejně jako ekonom a účetní pomenší Ostravák, který se odmítal zúčastňovat společného života, zato prostřednictvím krasopisných a obsáhlých dopisů plánoval budoucnost s jakousi „žabičkou“. V rohu místnosti uléhal Jožo Binder, Slovák, tichý a nenápadný, samá ruka noha,  od té doby, co mi podal svou studenou a vlhkou ruku, jsem podobný pocit zažil až při výlovu kaprů. Za to ale nikdo nemůže, že.

Jednou v květnu během zaměstnání jsem dostal echo, že mám na bráně ženskou. Já? Kdo by to tak asi mohl být? Když jsem si došel pro návštěvu na bránu, stáli tam strážní zelení závistí.. Byla to Irena – spolužačka z Prahy, Dovedl jsem  ji k lavičce a tam trochu ve skrytu, jsme si chvíli povídali a projevovali sympatie. Vyvrcholilo to požadavkem, abych s ní hned přeskočil plot a vyrazil do města. Jenže na to jsem byl moc zodpovědný. Bez povolenky a  v pracovním to bylo riziko, které jsem tehdy nepodstoupil. Když odcházela a zamávala mi, bylo to naposledy, co jsem ji viděl. Nedošlo mi, že její cesta z Prahy ke mně, bylo možná rozhodování nebo spíš loučení a pak vedla přímo do manželství, do Kubovy Huti, Vimperku a snad Českých Budějovic.

V tiskárně jsem měl možnost podrobně se seznámit nejen s vojáky základní služby, ale i výrobními procesy. Vojín Savka byl zvlášť zorientovaný a v pohodě. Vyučený knihvazač pracoval u strojní řezačky, nádherná gilotina kombinovaná s lisem dokázala přefiknout stovky archů papíru najednou, Měl tam i skládací mašinu a lepidlo, prodávané pod názvem Herkules venku v malém. Tento bílý latex tam měli ve velkých umělohmotných bandaskách a on mi na dlouhém prkně demonstroval sílu smršťujícího se papíru, nalepeném po jedné straně. Druhý den byla z prkna pěkná kolíbka. Jeden z vojínů mně zaujal svou útlou postavou, velkou životní energií  a takovou zvláštní pletí připomínající barvou, chloupky i strukturou broskev. Dokázal sníst k obědu na jedno posezení 22 knedlíků a ještě se večer dokrmovat podobnými porcemi jiných jídel. Kam to v něm mizelo mi bylo záhadou. Na záchodě jsem ho nikdy nepozoroval. Napadlo mi, že tu energii vyzařuje a tu pleť má právě proto. Ostatní vojáky jsem znal jen jako odpočívající těla na balících papíru. Když jsem je musel zvedat ze svých pelechů, zdůvodňovat jejich roztrhané pracovní košile, ze kterých zůstala jen náprsenka a límec, aby v letních vedrech vydrželi v saku,  bylo mi pak horko ještě větší, protože lampasy přicházejícího generála věštily komplikace. Naštěstí pro generály byli vojíni jen smetím. Ten komu bylo nejhůře, byl pplk. Němec, pokoušející se pochodovým krokem a salutováním ve stísněném prostoru tiskárny vyhovět vojenským řádům. Dostali jsme od generála za úkol namnožit a svázat diplomovou práci jeho dcery. Postavili mně před velkou mašinu, předchůdce xeroxu, kde se manuálně sypal na světlocitlivý válec černý asfaltový prášek, který ulpěl na papíře v místech kopírovaného textu. Vyvolával se po jednom listu v samostatné komoře, v trichlórových parách. Několik dní jsem fetoval tyto výpary, než byly dva povinné výtisky zkopírovány a svázány. Vzhledem se tisk nelišil od dnešních černobílých laserových tiskáren, ale prášek dále pracoval. Dnes už vím ze svých kopií kartografických příruček, které jsem si tam pořídil, že diplomka, pokud její stránky lze od sebe oddělit, určitě nejsou moc čitelné, neboť se obtiskly na protější stranu. 

Měli jsme na útvaru jednoho praporčíka, cca 30ti letého vojáka z povolání, který se rozhodl odejít do civilu. Byl jsem svědkem toho, jak začal ignorovat vojenské řády, jak odbýval služby a nedbale se strojil. My záklaďáci jsme mu trochu záviděli. Odešel. Za dva měsíce byl zpátky dokonale ustrojený a vzorný. Po té co jeho 5000ový plat spadl v nějakém družstvu na obvyklých 1600 Kčs, byl vlastní ženou pohnán svinským krokem zpět na své místo. Rebelie byla zažehnána bez ztráty postavení. Od té doby už jsem neviděl vzorněji ustrojeného a vojácky se chovajícího praporčíka. Úžasné co dokážou peníze a nespokojená žena.

V té době se blížil termín revize a obnovy vozového parku pojízdné tiskárny. Dva z jejích vozů, měly být nahrazeny renovovanými v Dobrušce ve východních Čechách. Byl jsem ke své radosti přidělen k přesunu jako velitel vozu. Mám u Dobrušky příbuzenstvo z otcovy strany. Navštívím li je, taťka bude potěšen. Navíc se podívám do VTOPÚ (vojenský topografický ústav), což, myslel jsem si, přispěje mému odbornému růstu. Ta cesta, co by dnes zabrala nějaké čtyři hodiny, trvala tenkrát s vejtřaskami s náhonem na obě zadní nápravy asi 18 hodin, při rychlosti mezi 30-50 km/hod. Rozlámaní a vytřesení, jsme ještě stačili při couvání v areálu VTOPÚ do parkovací pozice udělat důlek do renovovaného vozu. Příbuzné jsem sice navštívil, ale z provozu útvaru jsem nespatřil nic, co by mně zajímalo. Po dvou dnech čekání jsme podstoupili náročnou cestu zpět.
 
Pod náš útvar spadala i vojenská část seizmické stanice na Šumavě. Tahle destinace byla údajně hotový ráj, kam se rády vracely na letní potlachy bývalé obsluhy.  Část geodetů se vydala do pohraničního pásma na dlouhé týdny osazovat a čistit hraniční kameny. Zbytek čekalo letní cvičení za účelem tisku map v polních podmínkách do známého prostoru ve Vráži. Bylo  pro nás už jen zpestřením jednotvárného života na útvaru. Tentokrát se po pěkných lesních asfaltkách procházely frekventantky místního nervového sanatoria, většinou to byly ženské se strhanými rysy a pocuchanými nervy. Na jejich nevraživé pohledy nelze zapomenout. Jejich trasy pak ovlivňovala snaha dodržet trasu vycházky a odpudivost  vytrvalého rachotu elektrocentrály. Po dvou dnech vyhrála elektrocentrála a my se mohli zase bez obav toulat v okolních lesích. Poznali jsme všichni, že asfaltované lesní cesty tu nejsou pro nemocné, ale pro vojáky.   

Po návratu byl, kromě běžné práce, největší úkol slepit do konferenční místnosti velkou plastickou mapu z jednotlivých sekcí. Byla to praktická škola o vlastnostech kartografických zobrazení. Že bylo příčné válcové a Gauss-Krügerovo, jsme viděli napsané na stotisícových sekcích, že nás nechají slepit skoro celou Evropu, to jsme také věděli. Postupovali jsme v pásech a poté jsme pásy chtěli slepit k sobě. Byl to boj a čekání na ztuhnutí lepidla. Aby k sobě mapová situace pasovala, museli jsme pásy patřičně zkroutit. Vznikla tak vypuklá plocha, protože konstrukce zobrazení je totožná s tou, kterou byly dříve polepovány globusy, jen mnohonásobně větší. S velkou úlevou jsme dokončené dílo ukázali nadřízenému. Dočkali jsme se kritiky „Co je to za paskvil, špatně, znovu a lépe“ Trvalo asi hodinu, než pochopil, že to asi jinak nepůjde a smířil se s puklinou.
Kromě těchto plastových map s modelovaným reliéfem, vyráběných ve slovenském Harmanci, byly v našem mapovém skladu i skvostné přehledové mapy „zájmového prostoru“ Toto území   se rozkládalo mezi Lamanšským průlivem a východní hranicí Slovenska. Jeden výtisk jsem si poslal domů a po slepení to byla krásná dekorace do mého mládeneckého bytu. Když se jednou důstojníci několik dní zdržovali na patře v zamřížované místnosti štábu na jakémsi důstojnickém cvičení, nad mapami plnými preventivních atomových úderů v onom zájmovém prostoru, vylezl si na chvíli na chodbu zakouřit starý plukovník – svobodovec. Šel jsem zrovna kolem, uplivl si a mezi zuby procedil „za..sraná papírová válka“.

Příjemným výletem byla cesta vozem GAZ (sovětský vojenský terénní vůz) s jedním s důstojníků do Loučovické papírny u Lipna, kam jsme vezli letecké snímky a mapy ke komisionální skartaci. Papírová hmota pohltila ty výtvory lidského ducha jako tlama velryby a my jsme se po obědě vydali zpět z téhle kartonážky krásnou šumavskou krajinou nazpět.
   
Poslední pracovní zážitek mi připravila situace, kterou by nevymyslel ani scenárista Dietl. Do naší tiskárny, měla přijít z Východního Německa fotografická kamera s dlouhou ohniskovou vzdáleností, umožňující fotografovat a reprodukovat velkoformátové mapy. Tahle kamera potřebovala odbornou montáž německým technikem z podniku Karl Zeis Jena. Potřeboval překladatele. Ten voják někde u tankistů, oficiálně určený k překládání, co uměl opravdu německy, se přimotal k dokonanému pokusu o sebevraždu vojáka. Společné s tím měl jen to, že byl přítomen na patře a jakousi zodpovědnost za vojáky ve své rotě. Protože viníka bylo třeba nalézt, tak to odskákal.

Důstojníci našeho útvaru nelenili a prošli naše záznamy. Jediný, kdo se tam chlubil plynulou němčinou jsem byl já. Při prvním jednání východoněmecký expert záhy pochopil, že plynulost zde má jiný význam. Lámaně, ale s přízvukem pochyceným v ústeckých Sudetech, jsem předstíral hlavně důstojníkům, že všemu rozumím. Čekaly mně tři dny německé konverzace, do doby než propustí nešťastného překladatele. Neznal jsem mnoho odborných výrazů, kterými mně častoval, jednomu jsem však porozuměl dobře. Vždycky, když jsem nechápavě zíral, kroutil hlavou ze strany na stranu a říkal Junge, Junge.        

Pole za útvarem, nejprve bílé, pak zorané a následně poseté obilím se zazelenalo, pak zežloutlo a nakonec bylo požnuto. Polní půda, prašná a vyschlá, byla připravena k podmítnutí. Vojáci ve skříňkách hladili civil a těšili se domů. Moje cestování v čase dospělo do okamžiku, kdy jsme si jako vojáci základní služby začali stříhat metr. Dvouročáci se nám chodili chlubit s pěkně vymalovanými a prostřihanými metry, aby šly trhat. Kousky pak nutili polykat bažanty. Útržky se válely kde se dalo, a důstojníci, pokud na nějaký kápli, zabrali je a zrušili.

Stejně tak i já jsem se těšil, že 31. srpna 1981 přijde ta šťastná chvíle. Věděl jsem, že nástup do Čáslavi byl deset dní po termínu, ale doufal, že se na to zapomnělo, nebo že mi to bude odpuštěno. Marně. Instituce povinné vojenské služby byla dobře evidovaný zákon a já se dožil i zoraného pole a opětovného nácviku pořadových cviků se samopalem a novými odvedenci.

Díky tomu jsem měl možnost vidět v přímém přenosu jeden známý proces. Rychlost proměny hodných bažantů ve zlé mazáky byla neuvěřitelná. Jako motýli vylétající z kukly, odmítli plnit důstojníkovy rozkazy, mnou tlumočené. Týkalo se to i činností, které mazáci běžně plnili. Roční podřízenost byla nekonečně dlouhá, o to větší byla jejich úleva a předsevzetí to někomu vrátit. Bažanti byli ještě v přijímači a bordel na chodbách nikdo neuklízel. Schylovalo se k dalšímu bezpráví na mladých vojácích a k nevymýtitelnému jevu zvanému šikana.  

Sám, bez podpory a společnosti mých kamarádů. jsem po deseti dnech odjížděl z města, které mi bylo devět měsíců domovem. Odjížděl jsem s nezapomenutelnými  vzpomínkami, tělo s téměř desetikilovou nadváhou nacpané do civilu, což mi připomínalo, že časy se mění a lidé s nimi.