Cesta do Písku

Tři měsíce (1980) v městě Čáslavi mne přiblížily ke konci roku i pobytu zde. Tlačenka zabrala. První avízo přišlo v okamžiku, kdy se na mně velitel praporu obořil, jakého že to mám známého ve vysokých armádních kruzích. Nedovedl pochopit, že se mu někdo dokázal vysmeknout. Poslední dny do vánoc už byly na útvaru Jana Žižky jako sen. Dlouhá volna, estrády a kinoprojekce se střídaly jedna za  druhou a teplé počasí připomínalo více říjen, než prosinec.  S odjezdem přišlo i parádní zimní počasí, napadlo 20 cm sněhu.

Předchozí kapitola z Čáslavi (http://danielrehak.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=63747)

Pražské přestupní intermezzo bylo lázněmi na duši. Hlavní město mi za studií přirostlo k srdci a ve známém prostředí se známými u piva jsem patřičně pookřál.

Vlak dorazil do Písku někdy po jedenácté večer. Městský autobus jezdil ztichlými ulicemi města tak dlouho, že jsem z toho získal pocit velkoměsta. Na konečné stanici u výpadovky na Prahu mně vyklopil a já se vydal směrem, ve kterém jsem tušil kasárna. První kasárna - tankový pluk. Ptám se u brány na útvar 1620. Ukázal směrem z města. Další útvar, stejný scénář.

Jiskrná bezoblačná noc, nebe plné hvězd. Jdu dál a divím se. Tady už přece město končí. Za cedulí „Písek“ ještě 200 metrů k odbočce na Purkratice. Z dálky byl vidět obrys ztemnělé budovy neúměrné k vesničce, do níž patřila. A pak se zase objevila ta plechová brána, strážný se šňůrami a samopalem. Nakukuji mu přes rameno, nikde žádné známky po tancích ani jiné bojové technice.

„1620? Jasně, tady. Pojď za mnou, dovedu tě ke službě na velení útvaru.“ Cestou se dozvídám něco o NZ skladech pro píseckou posádku. (Starší skladník. Hm, slibná kariéra po veliteli tanku.) Ve třetím patře mi srdce zaplesalo, na stěnách schodiště a chodby se začaly objevovat mapy, obrázky topografických přístrojů a znak topografické služby. Zdá se, že se mi povedlo vysmeknout ze železné rakve.

Na velení útvaru, který všehovšudy zabíral jediné patro, seděl absík (četař absolvent) se žlutými důstojnickými šňůrami a vojín s bílými. To se „u nás“ v Čáslavi nevyskytovalo, tam tato výsada byla pouze pro vojáky z povolání. „Co s tebou?“ Povídá absík a zavedl mně zatím do pokoje naproti služebně, kde bylo asi 20 postelí a uložil mně na tu jeho. „Zítra se to vyřeší, dobrou noc.“ 

Ráno jsem nastartovaný na šestou a tiše čekám, zatím v posteli, až se ozve hvizd píšťalky a vyženou nás na rozcvičku. Pořád nic. Někdy kolem půl sedmé se začali probouzet další obyvatelé světnice. V klidu se protahovali, občas si někdo odskočil na záchod. Zahajuji konverzaci. „Co takhle rozcvička, nebude?“ „Nepruď Co jsi zač? „ Vysvětluji svou anabázi.

Na chodbě se rojili mazáci. „Novej špagi“ rozneslo se. Chodili si mne prohlížet jako zvíře.  To jsem přece už jednou zažil v Čáslavi. Už bych si měl zvykat, že rozdílů v mírové socialistické armádě je poskrovnu.

Odpovědi na mé dotazy? „Hlavní je stihnout snídani“ Začal jsem si připadat jako v ráji. Byla totiž sobota, nikde žádný lampasák, vojáci základní služby si sami velí. Z rádia (nejspíš typ „Sázava“) uneseného z velitelovy kanceláře se linuly západní šlágry(každý večer jsme pak poslouchali rakouský pořad Von acht bis mitte Nacht). Na vysvětlenou, jednalo se o rádio, které bylo dodáváno do armády s přepínačem na západní rozsah vln a elektrická šňůra duchaplně ukrytá politrukem majorem Šárou, byla nahrazena šňůrou ze sovětského holícího strojku.

V pyžámku do jídelny? Proč ne. Po snídani mi přinesli postel. Dali ji na bidlo. Lehl jsem si na kavalec a výhled jsem měl na Písek  s továrním komínem v popředí, jehož kouřová vlečka mi pak ukazovala směr větru a umožňovala předvídat počasí.  Tady se mi bude líbit.

Nepřivezl jsi nějaké pivo? Ptá se onen absík, co mně v noci přijímal. Máme tady totiž sbírku. Otevřel skříň. Byla plná pivních lahví, s etiketami všech tehdejších pivovarů. „Ústecký Zlatopramen tu nejspíš nemáte? Dovezl bych, ale od začátku vojny jsem nebyl doma.“ Povídá „No tak to se brzo můžeme těšit“ „Soutěžíme o vzorný útvar a součástí odznaku „vzorný vojín“ je opušťák“. Pod dojmem čáslavských zkušeností říkám, „To se mi určitě nepoštěstí“ odvětil: „Neboj, dostaneš ho dřív, než stačíš udělat nějaký průser“ ??? „Vzorný útvar znamená určité procento vzorných vojáků, a my už průsery máme.“ „Tak jak to, že máš odznak?“ Usmál se. „Touha lampasáků mít vzorný útvar, je vždy větší, než naše průsery.“

Uplynuly dva víkendové dny v topografických lázních, jak jsem si je přejmenoval a přišel první všední den. Činnost mých spolunocležníků se nijak nezintenzivnila, jedinou změnou byla absence onoho tranzistoráku, jehož si nyní užíval major Šára - politruk. (s nedílnou velitelskou pravomocí pro věci politické). Byl to takový náš táta. Důkazem jeho péče o duševní zdraví vojáků, byl vojín Pustövka. Povídá „Soudruhu veliteli, tenhle voják už půl roku nebyl na vycházce. To není normální.“ Velitel útvaru přezdívaný Dědek na to: „Vždyť víš Štefane, že nám na útvar nastoupil tři dni po termínu a kdyby ho nenašli ve škarpě v té roztrhané košili tak umřel na otravu alkoholem. Já si to na triko nevezmu.“  Nakonec Pustövka vycházku dostal. Když vojín procházel branou do města, major zamáčkl slzu nad svou šlechetností. Pustövku našli za tři dni v příkopě, v roztrhané košili, ožralého jako prase.

Opatrný velitel pluku si mně zavolal do kanceláře (20 metrů od ložnice) Vy jste tu nový soudruhu absolvente. Řekněte mi co vás tu zaujalo, co je tu jinak, než v Čáslavi. Nějaké jiné zvyky, jak dodržují řády? „Víte jak to je, překračujeme stále kupku sena a nevidíme ji.“ Věděl jsem kam míří. Něco mu nabonzuju a on nám tu zkazí tuhle idylku. Mlžil jsem. „Všiml jsem si, že tu máte jinak natřený nábytek; šedě, místo zeleně.“ „To je fakt zajímavé. Myslel jsem, že armáda to má jednotně.“ Chvíli to ještě zkoušel, ale když viděl, že ze mě neudělá spojence, vyhnal mně mezi své oběti.

 Byl jsem přidělen jako velitel družstva do útvarové tiskárny. Družstvo tiskařů a knihařů, šťastné, že si má z koho dělat prču, vděčně neposlouchalo moje povely, dokud si nevyzkoušeli moji loajalitu s kastou záklaďáků. Pak to bylo ještě horší. Tiskárna pro mě byla takříkajíc pokračováním postgraduálního studia zaměřeného na problematiku, map, jejich přípravy, výroby a tisku. Navíc ještě jednu takovou tiskárnu měli na náklaďácích a občas se vyvezla do terénu a zprovoznila.

Po týdnu přišly konečně moje osobní papíry. Druhá a poslední návštěva u velitele končila konstatováním. „Vás s vaším kádrovým profilem nemůžeme nechat zametat ani před vchodem do útvaru!“ Nakonec dotazem na vyšší místa uklidnili svoje svědomí a já se zařadil do běžné činnosti. 

Pokračování někdy příště  (Život v Písku)