Nebyls` v Bělorusku? 1/2

Cestovní vykopávka z doby dávno minulé na památku ze země, co se skoro nezměnila. Měl to být výlet Pobaltím a zařídila ho pro naše CKM sesterská organizace Sputnik. Psal se rok 1983 a byla to na rozdíl od zájezdů do Moskvy nebo na Krym  lákavá destinace, tehdy i dnes málo navštěvovaná.

Někdejší Stavoprojekt, který poskytoval povinný pracovní poměr inženýrům a architektům zaštítil podzimní zájezd pro své cestuchtivé zaměstnance. Kromě movitějších person, kteří za sebou měly i zájezdy s ČeDoKem do exotických zemí jsem se přihlásil jako čerstvý absolvent a požádal správce odborového fondu o bezúročnou půjčku,  neb jsem z platu dosud nic nenaspořil. Správně to odmítli jako nepotřebný luxus a tak jsem obešel příbuzné a stal se účastníkem největšího dosud cestovního zážitku. Do SSSR jsem se těšil, splnil bych si tak první podmínku abych mohl všude radit, počkal li bych ještě do 60ti let. 

V Praze už na nás čekal Iljušin 18 turbovrtulové letadlo. K němu jsme se museli probojovat skrze kontrolu zabezpečovanou jakousi složkou Veřejné bezpečnosti. Moje zvědavé nahlédnutí do tunelu s projíždějící batožinou bylo odměněno velmi tvrdým odhozením na stěnu chodby. Projít kabinkami kde jsme byli prozářeni detektory také chvíli trvalo a když už jsme byli všichni připraveni vyrazit na letištní plochu, byl náš letoun odstaven a my jsme si po dvou hodinách absolvovali totožnou šarádu s prohlídkou znovu. Zpožděný večerní let měl končit v nočních hodinách na leningradském letišti.

Z letadla si pamatuji jen neuvěřitelné vibrace, hluk vrtulí, , stísněné prostory pro pasažéry i na toaletách a špatně od žaludku. Pak přišel očekávaný okamžik. Prizemljenie v Leningradě, kde měla cesta začínat. Temná noc a kordón vojáků (dnes mi jejich podoba splynula s vojáky revoluce, v dlouhých kabátech špičatých čapkách a puškách s bodáky). Po schodech lemovaných  obrázky všudypřítomného Lenina střídané veverkami a tajgou. Vyplnili jsme jakési prohlášení, že nevezeme zbraně, zlato, kožichy a úředníkem ručně ovládaný turniket nás vpustil do letištní haly.

Čekáme na průvodce a všímáme si reálií. Mne zaujal komsomolec v koženém kabátě a čepicí kráčejíc sem a tam napříč nekonečným prostorem, s hrdě vztyčeným pugétem zabaleným v novinovém papíře. Spolu s ním jsem se těšil na jeho milovanou, ale jím očekávaná přiletěla  později,  než dorazil Andrej – polský průvodce židovského původu, narozený na bývalém polském území a ovládající kromě češtiny nejmíň tři další jazyky. Naložil nás do autobusu a vezl do  hotelu Pribaltijskaja další hodinu. Byla to největší budova, co jsem zatím viděl. Chodby čtvercové budovy s vnitřním atriem byly tak dlouhé, že nebylo možno rozeznat pohlaví děžurné, sedící v každém rohu chodby. Vcelku civilizované prostředí hotelu doplňovali popíjející všudypřítomní Gruzínci Arméni Rusové  i rusi. 

Další den začal snídaní v hotelové hale. Tolik porcelánu a sladkých buchet jsem nikdy před tím neviděl. Zaujaly nás 6 metrů vysoké stropy s eloxovými podhledy, na něm zvláštní důlky v hojném množství, nepravidelně rozmístěné. Netušili jsme odkud pochází, dokud večer nenastala šampusová kanonáda.

Ten den bylo větrno a vyjížďka autokarem kolem města byla zaměřena na hlavní atrakce od Aurory, přes chrámy, Ermitáž a příměstskou architekturu. Tato část měla standardní průběh. Zmínil bych se jen o tom, že domy socialistického baroka v centru města zakrývaly vnitřky bloků poněkud méně uklizené a novostavby byly sychravým podnebím poněkud omšelé. Aurora překvapivě malá a okapové roury naopak dvojnásobného průměru, zaústěné rovnou na chodník.

Večer jsme se těšili na progulku po bulvárech. Teplý podzim způsobil velikou žízeň a naše skupina čítající 9 lidí zoufale hledala, kde by se napila. Automaty na gazírovanou vodu jsme pohrdli a kvasu nikde nebylo. Tu náhle jako v pohádce na jednom prostranství, obklopen basami s pivem, prodavač nabízel zlatý mok. Okamžitě jsme utvořili frontu a připravili si požadovaných 50 kopějek. První šťastlivec Míša Gabriel odzátkoval lahev a mocným douškem jal se hasit žízeň. Trochu nás udivilo že zátky jsou narezlé, ale naše vyprahlost ukolébala i ostražitost a instinkt, že kde je zboží a není fronta, bude asi něco v nepořádku.

Pozorovali jsme závistivě, jak tekutina mizí v hrdle Michaelově, když tu obloukem z jeho hrdla vyplivnuta přistála mezi basami. Zvolání: NEKUPOVAT!“, posadilo námi třímané lahve do bas, jako by byly vařící. Fronta utvořila kroužek kolem  pokusného králíka a pivo kolovalo od úst k ústům. Nevím jestli někdo zažil jak chutná a páchne zkažené pivo. Něco jako zapomenutý sklad zeleniny. Žigulovské pivo, odhadem tak 200 bas zkažené a přesto prodávané značky, známé v celém Sovětském svazu. Zážitek nám zapsal do paměti hlubokou a nedůvěřivou stopu, která se nám ještě ten den připomněla.

Za chvíli jsme se už procházeli po Leninském prospektu a hledali místo k občerstvení nebo zábavě. Narazili jsme na pivnyj bar. Nahrnuli jsme se dovnitř. Pár schodů do suterénu, barpult několik místností a úsporná výzdoba. Posadili jsme se kolem kulatého stolu. Přišel obsluhující a povídá: „Kolik si koupíte piva?“  Trochu jsme nechápali. Čekali jsme otázku: Co si dáte?

Takhle to tu nechodilo. Bylo nutno zakoupit tolik piva, kolik za večer vypijete. Jednalo se o známé žigulovské a tak jsme vydělili denní částku na zábavu, odvahou riskovat znovu odpolední zážitek. Vyšla nám čtyři piva na osobu, které jsme byli ochotni oželet. Barman nám donesl a přikopal odpovídající počet v basách a umístil pod stůl. Pivní lahve měly tvar unifikované euroflašky, narozdíl od našich tmavohnědých a tmavozelených, převládaly lehce nazelenalé a hlavně průhledné a čiré. Naplněné lahve silně připomínaly někdejší balení Jaru, ale pivo bylo pitné. Poctivě jsme každý vypili svůj příděl a když jsme chtěli přiobjednat zjistili jsme, že pivo došlo. Skutečně, bar byl jako po vymetení a to bylo teprve půl osmé večer. Hlavní zážitek z tohoto konzumu byl hlavně v tom, že pivo postrádalo alkohol a my byli zcela střízliví.

Vypadli jsme zpátky na bulvár a dohadovali se co dál, když tu náhle se k nám přihovořil protřelý Leningraďan nejspíš ekvivalent našeho vexláka. Na jeho zimní péřovou bundu byl příliš teplý večer, ale dodával mu poněkud zahraniční image. Jeho ubezpečení že nás zavede na místo kde budut děvočky, vodka i kolbasa, nás ukonejšilo. Přivedl nás před budovu, která byla jakýmsi centrem zábavy celého Leningradu. Představte si čtyři restaurace nad sebou, každá s barem, vodotryskem a živou kapelou. Tušili jsme podle ruchu uvnitř, že se večer vydaří. Vexlák nás dovedl k skleněnému vchodu, hlídanému dvěma vyhazovači. Před nimi prohlásil: „devjať inostrancev“ a spolu s námi pronikl do ráje masové zábavy. Mělo to háček. Vyhazovači přičetli vexláka k naší devítce a Pavel se svou ošumělou šusťákovkou, pohorkami, zeleným batůžkem a vousy do podoby ruského mužika byl stopnut a odmítnut. Co teď ? Utvořili jsme chumel kolem vyhazovačů a trvali na přítomnosti našeho kamaráda, který musel předložením dokladů demonstrovat svou příslušnost k západním cizincům.

Byli jsme odvedeni do třetího patra a usazeni kolem dlouhého stolu. Byl to první večer a před námi bylo ještě osm dní. Když začali nosit občerstvení a před každého postavili půllitrovku Stoličné vodky, začali jsme se smiřovat s tím, že příští dny budeme sušit huby, neboť jsme počítali, že padne minimálně polovina z povolené výměny 90ti rublů.  Nakonec byla útrata za výborné uzené ryby, kaviár, chléb s máslem a pirohy včetně vodky kolem 11ti rublů. Uvědomili jsme si, že jsme s sebou měli ekvivalent průměrné měsíční výplaty občana SSSR v kurzu rubl za 10,- tehdejších Kčs.

Později večer si k nám přisedla dvě děvčata s nimiž naši páni architekti tančili a když už se prostor restaurace vylidňoval zazpívaly nám vysokými hlásky ruské častušky a my si připadali jako němečtí důstojníci na okraji dobývaného města. Děvčatům, zatím co nás oblažovaly, někdo ukradl kabelky. Poprosily nás o výpomoc a domluvily si schůzku na druhý den aby obnos vrátily. Skutečně druhý den dorazily a pokoušely se vrátit dluh. Jestli jim byl odpuštěn nevím. Určitě by si to zasloužily.

Odchod z restaurace probíhal stejně netradičně jako příchod. S lístečkem od šatny jsme se motali v chumlu odcházejících a když někdo z neopatrnosti překročil pomyslnou čáru poblíž východu, byl uchopen oněmi vyhazovači a kabát, nekabát, šup a byl venku. Pantomimou s lístečkem v ruce přes skleněnou výlohu signalizoval jsem číslo kabátu a pokoušel jej vpašovat šťastnějším dovnitř.

Zpátky jsme se   dopravovali posledním metrem. V Leningradu se po jedné hodině ranní zvedají mosty a přestává provoz veřejné dopravy. Noční klid je tak  hravě zajištěn. Cestou se k nám připojil mládenec toužící po našich sportovních botách. Našel se mezi námi jeden, co měl na hotelu boty na přezutí a tak nám mládenec dělal průvodce, abychom, značně podnapilí, trefili do postele. Abych ilustroval povznesenou náladu. zmíním jen zážitek s námořním důstojníkem jedoucím před námi na eskalátoru k východu z metra. Jeho bílá čepice inspirovala podroušené účastníky zájezdu k zanotování písně Generál Laudón (…má bílou čepici). Když se začal obracet, začali jsme se krčit, byli jsme poloviční  a kdyby to šlo zahrabeme se pod povrch v předtuše problémů. Když nás poté ten dobrý muž požádal o cigaretu, chtělo se nám dozpívat přerušený veršík. Co nám všechno prozradil o ponorce, které dělal kapitána už nevím, ale byla to podrobná technicko-taktická data o posádce, počtu raket a podobně.

Na povrchu, kousek od hotelu už stál policejní anton a milicionáři u východu z restaurace pendreky oddělovali inostrance od vdavekchtivých děvušek. Od metra propouštěli jenom hotelové hosty a náš průvodce se místo tenisek dočkal jen důrazného štulce, nasměrován zpět do stanice metra.

Další den jsme z pochopitelných důvodů stihli až oběd. Každý dostal kus hovězího s nějakou těstovinovou přílohou. Umění bourání masa asi místním masokombinátům nic neříkalo. Představoval jsem si to podle okolních porcí asi tak, že dobytek je rozsekán na pravidelné kostky bez ohledu na kostru. Někdo měl možná i svíčkovou a někdo prorostlé zadní hovězí, někdo obratel. Hlava jak vím z pozdějších zážitků, bývala oddělena a rozvážena po okolních obcích na pulty místních obchodů.

Ještě jsme navštívili Petrokrepost čili pevnost Šlisselburg, Obrovský chrám svatého Izáka (Izakevskij sobor) který byl tenkrát vyhrazen nikoliv bohoslužbám, ale muzeu o jeho stavbě a demonstraci rotace země, skrze závaží zavěšené v kopuli, rozkývané děžurnou shazovalo postupně kuželky rozestavené kolem středu.

Ráno nás čekal přesun vlakem do vytouženého Pobaltí, nejprve do Tallinnu. Jako bychom přijeli z impéria do Evropy, všechno odpovídalo měřítkům na které jsme zvyklí doma. Až na nepořádek uvnitř domovních bloků (přiznejme si u nás to nebývalo lepší.) bylo vše opraveno nahozeno a upraveno po nedávné olympiádě, kde Tallinn poskytl útočiště vodním sportům. Též hotel Olimpia (to není hrubka:-) oplýval takovým luxusem, že jsme ani neuměli zprovoznit sprchu a skrze dokonalé napodobeniny tropických květin,  ohromoval návštěvníky z Čech, co takovou west kvalitu nečekali. Celodenní okružní jízda po okolí města nevynechala Lauluväljak (Pěvecké pole) s kapacitou snad pro celé Estonsko. 32000 účinkujících a 250000 posluchačů.

Na rozdíl od Ruska se zásobování obyvatel  odehrávalo formou samoobsluh s košíčky a světe div se, nalezl jsem a zakoupil tam dvě galusky, tehdy u nás nedostatkové.

V hotelu jsme nakonec dokázali překonat civilizační bariéru a vysprchovali se. Hurá do víru nočního města. V podobném počtu jako v Leningradě jsme uondáni nalezli lehce sklepní restaurant, s velkými oválnými mramorovými stoly. S objednáváním nebyl problém. Každý dostal co chtěl a nemusel odhadovat, kolik zkonzumuje. Bylo tam nabito, a tak k nám přisedli dva námořníci z Bělomořsko-Baltského kanálu, nabídli zvláštní cigarety se stejným názvem jako jejich dennodenní trasa. Byly  cca dva cm dlouhé a vysvětlili smysl oné dlouhé dutinky místo filtru. Jednak v tlustých palčákách  se lépe držela a pak dvakrát křížem promáčknutá zaškrtila příděl vzduchu a vydržela déle i když byla napěchovaná tak, že skoro nehořela. Potom začali hádat odkud že to jsme. Mezi námi se vyskytovali opravdu typy velmi různorodé. Od nazrzlého blonďáka po téměř cikána. Vyjmenovali státy celé Evropy a na Čéchiju nevzpomněli. Utvrdilo nás to, že jsme křižovatka národů a spokojeně se kolem třetí ráno trousili do hotelu, kde už jen jeden totálně opilý Fin rozhazoval ruble a řval, že tu není žádná demokracie, když už mu nechtějí nalít další vodku. Vlečen dvěma číšníky, ryl do plyšového koberce dvě brázdy, které nám ukázaly cestu k výtahům. Ráno jsme měli odjet už v 5 hodin. Nestálo za to usínat a tak jsme sledovali na finské televizi medailónek o prezidentu Reaganovi. Upřímně, finštinou jsme nepronikli, ale onen reprezentant největšího zla pro naše komunistické představitele, byl líčen jako příjemný chlapík v kruhu rodiny a to byla úleva proti propagandistické masáži, které jsme byli neustále vystaveni.  Pokračování http://danielrehak.blog.idnes.cz/c/88839/Nebyls-v-Belorusku-22.html