Čáslavské zastavení II. Zavedení

V pondělí se vrátil první prapor ze cvičení a skončil rajský klid, který jsem naivně považoval za normu. Novej špagi! Zařval obézní mazák a s pěti dalšími si mně od dveří prohlíželi, jako chovatelé nový přírůstek v ZOO. "Co je to špagi?" zeptal jsem se souseda. "Špagát = absolvent vojenské katedry. "Asi by nás dvouročáci nejradši oběsili." "Taky nám říkají Ešusové, nebo Kurvy. Jsme zařazení někde mezi důstojníky a záklaďáky. Jako mezi mlýnskými kameny a někteří to neustojí. Uvidíš sám" , řekl nový soused. "A co ten ešus?" "No to máš tak, mazáci mají místo čepice na hlavě lejno, a protože my jsme poserové, tak naše čepice z maskáčů připomínají ten předpisový ešus.

Bylo nás na světnici 20. Nebyly to dvoupatrové postele jako vedle u záklaďáků. Byla to výsada. Pocit výlučnosti posílil ještě vojín Muha, který nám ve volném čase leštil parkety "kombajnem" (deskou pobitou kartáči), na které twistoval dvě hodiny po místnosti, zatímco jsme polehávali a četli si. Trapného pocitu mně zbavil soused Jirka. "Vedle by mazáci toho morgoše buzerovali až do večerky. Tady si odpočine a pak si ještě zahraje" "???" Zíral jsem udiveně na tu relativitu.

Akordeon, který mělu nás schovaný, vytáhl Jirka z pod postele u vchodu. Nikdy jsem neviděl šťastnější a nepřítomnější výraz, než u vojáka Muhy. Se zasněným výrazem nám nádherně a čistě zahrál a na půl hodiny zapomněl na všechny strasti vojenského života.

Po dvou týdnech jsem pochopil některá vojenská pravidla i postavení prvního praporu. Z pluku byl jediný, který byl na plných počtech. Proto jsme se jako lidský materiál pohybovali v jednom kole služeb a stráží. Zatímco štáby 2. a 3. praporu, sestavené od zástupců velitele, přes velitele štábů, až po velitele rot z absolventů jednoročáků, u nás to byl samý lampasák. Zatímco mně se občas pokoušeli nainstalovat do stráže i v zápětí po té, co jsem se vrátil ze služby v kuchyni, na druhém a třetím praporu si vyřezávali modely letadýlek. Tihle synci vyráběli různá zařízení pro soutěže vojenské zájmové a umělecké činnosti. My, příslušníci prvního praporu jsme pilně stáli na hrázi socialismu, aby si tereziánská armádní konzerva. přebarvená na rudo mohla pěstovat válečné plány. Šachy se spolužákem jsem si pak zahrál až o vánočních svátcích.

V roce 1980 proběhla reforma vojenských pravidel. Zavedla pro všechny záklaďáky nenáviděné důstojnické čepice se štítkem, přezdívané ELPÍČKA, (Pro generaci CD,DVDčkářů podle tehdejšího hudebního nosiče, dlouhohrající deska.) Posílení postavení absolventů na úroveň důstojníků po měsíci výcviku, ukončila mou relativní nadřazenost z titulu absolventa.

16 absolventů se odebralo do důstojnické ubytovny.

Z naší ložnice se udělala PVSka (politicko-výchovná světnice) a se dvěma dalšími absolventy, jsme byli vrženi do ložnice se záklaďáky. Vyfasoval jsem patrové lůžko s jednim zajímavým vojínem, co si do sešitu maloval stovky plachetniček a každý měsíc navštěvoval vojenského psychiatra ve Střešovicích. Někteří vojáci si vystačlili s deseti slovy po celý pobyt.

Bývalí spolunocležníci získali hodnost podporučíků a poručíků. Po službě mohli volně vycházet z útvaru bez povolení a požívali žold poloviny tehdejšího platu. Nadřazenost a povýšenost brzo vedla k odcizení. Záměr přiblížit armádu carskému nebo tereziánskému modelu aristokratické armády se dařil.

Začal jsem se pídit po důvodech, proč jsme se slovenskými absolventy Gromadou a Agríkolou byli vyřazeni z důstojnického programu. Chalani měli jasno. Gromada povídá: "Moj dedo aj babka sa za vojny prihlásili k nemcom. Dano, veď nemali čo žrať!" Agríkola měl strejdu v Bundeswehru a mně nezbylo, než se vydat za brýlatým absíkem na štáb. Pokoutně mi dal nahlédnout do mých papírů. Ohromilo mně to. Tlustospis, sesbíraný z hodnocení od mateřské, přes devítiletou školu, gymnázium a vysokou školu, pečlivě vyhodnocený červenou a modrou pastelkou, obsahoval i poznámky učitelů z kurzů a školení.

V dotaznících jsem uváděl i sestřenici provdanou v r.1970 do Londýna. Byl to důvod mého vyřazení z důstojnického programu. Moje blbost, poctivé vyplňování dotazníků za socialismu (navíc s chybným příjmením sestřenice) mi vtisklo stigma, které mi nedovolilo kolaborovat s režimem. V jednom okamžiku jsem mohl papíry schovat pod sako, a byl bych křišťálově čistý. Měl jsem tohle nutkání, ale zželelo se mi kancelářského pohůnka, který mi dal poznat něco z vnitřností diktatury proletariátu.

Obohatilo mně to o zážitky, které bych v privilegovaném postavení nezískal. Poznal jsem kluky, kteří neměli uhlazené podmínky pro rozvoj osobnosti nebo vzdělání. Byla s nimi legrace a někteří měli víc moudrosti, než vychytralí absolventi. Navíc jsme měli u záklaďáků jistou přízeň díky společnému osudu a zážitkům. Bylo jich hodně. Některé vytvářeli sami, některé měli dávno vymyšlené vojáci z povolání.

RADOSTI

Tanky, které jsme opatrovali, byly druhosledovým šrotem. Horko těžko vyjely při poplachu, že by v nich fungovala radiostanice nebo protiradiační ochrana, se nám mohlo jen zdát. Když nefunguje radiostanice, je to pro posádku v mírové době spíš výhoda. Nemusí za jízdy poslouchat rozkazy velitele. Pod šrouby odpruženého motorového krytu, který je trvale v otevřeném stavu, je umístěna patrona s náloží. Odpálením šroubů se kryt uzavře. Můj spolunocležník měl té oranžové výbušniny plnou dózu z kindrvejce. Když se zrníčko výbušniny nenápadně vpravilo do tabáku kuřákům, za hlasitého prásknutí roztřepilo špičku cigarety, jako u ucpaného děla. Ještě, že nebyli v infarktovém věku.

Cikánský den byl dnem kontroly vyfasovaného materiálu a výstroje. Všechno, co nám bylo propůjčeno, jsme museli naložit do spacáku, Byl to metr a půl dlouhý pytel, přehozený přes rameno. Pochodovat v trojstupu s touhle zátěží podlamující kolena, bylo tragikomické. Vyložili jsme své věci do řad na rozložené spacáky. Procházející poručík kontroloval součásti výbavy. Každý voják měl ve výstroji nějakou absenci, přesto nikomu nic nechybělo. Systém přehazování chybějící výstroje z řady do řady mezi vojáky, zajistil úplnost výstroje každému, kdo byl zapojen do spolčení, až na jednoho otloukánka, kterému říkali Debžo. Jeho podprůměrné IQ ho neuchránilo před krádežemi a nikdo s ním neměl slitování. Finanční náhrada, kterou platil, byla nad možnosti jeho směšného žoldu.

Dny na vojně vůbec neutíkaly. Cesta do vozového parku k tankům vedla přes město. Bylo to kolem tisíce kroků. Pochodování ve tvaru jsem si zpestřoval jejich počítáním a porovnáváním s bezčasím 365ti dnů co mně čekaly. V té době mi to připadalo jako věčnost. Přesto tu byli ti, co zde museli být dvakrát déle. V parku na nás čekaly železné obludy, které jsme opečovávali každý druhý den. Pravidelné přestávky si vojáci krátili kouřením. Cigarety si odkládali na barel s naftou. Lampasákům to vadilo mnohem méně, než moje kniha, kterou jsem si místo kouření četl.

Parkhospodářský den byl v sobotu dopoledne. Vojáci z povolání ten den trochu šidili. Jen nás dovedli do garáží, zmizeli ke svým rodinám a nechali nás svému osudu. Velitel roty mně u vrat udílel pokyny a po půl hodině, když jsem přišel ke svému tanku, nikdo z mého družstva tam nebyl. Chvíli jsem chodil kolem a pak jsem z tanku uslyšel hlasy. Vylezl jsem na věž a otvorem pro velitele jsem uviděl v tanku natlačenou skoro celou rotu. "To je v pohodě, to je náš špagi", řekl řidič, kterému jsem dělal velitele. Vlezl jsem do té tmy a natlačil do mezery mezi vojáky, nábojnice a závěr hlavně. V tom okamžiku mi kdosi vtiskl litrovku s vínem, která už tam chvíli kolovala. Ochutnal jsem. Bylo to dobré a sladké. Co to pijete? No přece čučo! Bylo to moje první seznámení s ovocným vínem. Brzo byla vyprázdněná lahev vymrštěna z tanku proti betonové zdi, kde se roztříštila do trávy. Další a další lahve doplňované z blízké zeleniny kolovaly v tanku a za mého přičinění mizel v nás jejich obsah a končily jako střepy u zdi garáží.

Tank jsem opustil včas, v povznesené náladě a pozoroval ničivé účinky levného alkoholu. Ti co měli náskok v pití, vylézali z útrob vozidla jako červi a padali pod pásy nebo viseli z otvoru a usínali pod náporem čerstvého vzduchu. Když už byl tank ověšen vojáky jako vánoční stromeček vydal jsem se s řidičem vrávoravým krokem k útvarovým kasárnám a po té, co jsme rozkopli známou bránu, ulehli na kavalec. Probudili jsme se až večer, se šílenou bolestí hlavy, která nás trápila ještě v neděli ráno, když jsme zelení jako naše mundůry, běhali za trest po cvičišti.

Každé ráno jsme byli jen v trenýrkách vyháněni na apelplatz, abychom tam běhali půl hodiny dokola a cvičili. Jak se blížila zima, stále víc to bylo nepříjemné a když se tělovýchovný náčelník neúčastnil rozcvičky, tiskli jsme se zády k sobě, abychom se zahřáli. Fasovali jsme sice obligátní modré tepláky, ty ovšem proti mrazu moc nepomáhaly. V osobním volnu jsme si pod ně brali tzv. humusáky - vatované vložky do maskáčů. Rok před nástupem probíhal nácvik spartakiády a po cvičencích ve skříňkách zůstaly podobné humusáky, ale z teplákoviny. Přivlastnili jsme si je v očekávání tuhé zimy. Hodily se na služby i lenošení v budově, kde v létě bylo kolem 15 stupňů a v zimě byly zakázány mokré rajóny, protože voda na chodbách mrzla. Rádi jsme toto nařízení porušovali, protože kanady lampasáků s mechovou podrážkou nádherně klouzaly a vidět je tančit na schodech kozáčka bylo nezapomenutelné.

Budova byla vytápěna parním topením a režim vytápění měl nějakou vojenskou logiku, nejspíš ono Grečkovo zvyšování bojové odolnosti. Topilo se jen mezi 11-12 hodinou v doprovodu hlasitých rázů. Parní topení chladne hodně rychle, takže odpoledne už byla ve světnicích pěkná zima. Byla tam ještě klasická kamna, ale ta musela být vyhaslá a vymetená do 20 hodin. Teplé sprchy jen ve čtvrtek a pátek. Ve sprchování jsem si zajistil protekci na druhém praporu, kde se absolventům topilo nepřetržitě.

Světnice záklaďáků, která mi byla domovem, měla okna na civilní ulici. Celý útvar byl obklopen činžovními domy, obydlenými rodinami vojáků z povolání. Protilehlá okna udržovala v čistotě důstojnická panička. Zájem vojáků v podobě pohvizdování a nemravných návrhů nesla nelibě. Patřila asi k nějaké důležité šarži, protože druhý den po veselém pokřikování. byla naše okna zabílena nesmytelnou barvou a pozítří ještě pro jistotu přibita hřebíky. Bez větrání bylo v místnosti konečně žádoucí teplo, rodný bratr smradu.

STAROSTI

K vojenskému životu patří poplachy v každou, nejraději noční hodinu. Naštěstí se vždycky chystaný poplach nějak prosákl. Ve tmě se oblékat a ještě zakopávat o ostatní a ještě se v omezeném čase v plné polní dostavit na nádvoří, nebylo příjemné, ani splnitelné. Raději jsem v takových dnech chodil spát oblečený a připravený. Brali jsme to jen jako buzeraci, takže voda v polní lahvi se dlouhodobě kazila a oblíbenou zábavou velitele bylo, nechat nás tuto hnusnou vodu vypít.

Jednou, takhle v sobotu odpoledne jsem si na štábu povídal s tím obrýleným absolventem a z okna koukal, jak na buzerplace stojí vojáci v zástupech a před nimi stojí důstojníci, něco zapisující a gumující do umělohmotných desek. "Co to tam vyvádějí" to jsou nějaké šachy, nebo nácvik na dětský den?" Štábní absík povídá:"To nevíš!? To je přece BORO!. Zkratka pro BOjové ROzdílení, přiděluje vojákům funkce při poplachu." vzorně vysvětloval. Znal jsem ten výraz jen jako pojmenování nesmyslné buzerace. Při poplachu jsem se s lejstry pod paží podle rady jiného spolubojovníka pohyboval z místa na místo, hlavně rychle, aby bylo vidět, že mám úkol. Pak všichni odjeli a já se válel na druhosledových bednách. Naštěstí se vždycky všichni vrátili, jinak bych umřel hlady nebo následkem preventivního raketového úderu nepřítele. Že jsem byl tak zvědavý. Dva měsíce jsem nikomu nechyběl. Zasloužil jsem si bručet v tomhle panoptiku. Znepokojený touto nedokonalostí ve vojenské organizaci, jsem se připojil k jednomu ze štrůdlů.

Když jsem přišel na řadu, podivil se major domobrany nad existencí nového přírůstku a určil mi hlídání druhosledových beden.

http://danielrehak.blog.idnes.cz/c/63329/Caslavske-zastaveni-III-Na-strazi.html