Trochu syrské demagogie

V roce 2010 jsem měl na výběr mezi Sýrií a Jordánskem. Volba padla na Jordánsko. Nevím, jestli litovat, protože vzpomínat na dnes již rozbité a neexistující památky by bylo smutné.

Bashár al-Asád je prý diktátor. Ještě v roce 2010 to u nás nikdo netvrdil. Jeho otec, Háfiz se ujal vlády (1971-2000) prostřednictvím dominantní strany BAAS. Způsob vlády jedné strany vykazoval totalitní, ale i sekulární znaky. Počet obyvatel se za pouhých 40 let tohoto období zvětšil z 6 na 22 milionů. Je zřejmé, že to budou spíš Sunité (75%) než Aláwitští šíité (12%) nebo Maronitští křesťané (7% 1960), kdo ví, kolik je jich dnes?

Poměr mezi vládnoucími aláwity a sunity se v čase proměnil. Jestliže nespokojenost sunitů živily radikální zdroje, je jasné, proč si strana, vybudovaná na kultu osobnosti a se sociálním podbarvením, která vývojem ztratila zázemí, počínala vůči populaci, naladěné na změny, s patřičnou tvrdostí, která vysloužila Asádům nelichotivou nálepku. 

I když přirovnání kulhá, zkuste si představit, že by se u nás namnožila romská populace na trojnásobek české a měla by stále většinově závislý způsob obživy, ale navíc ještě ambice, převzít řízení měst a obcí, jako další dostupný zdroj příjmů. 

Jen 40% Sýrie má hustotu osídlení na jakou jsme zvyklí v Evropě. Zbytek jsou pouštní oblasti ve střední a jižní polovině státu. Národnostně i religiózně pestrá populace je soustředěna na západním a severním okraji země. Obyvatelné území připomínalo přetopený kotel. Animozity mezi nimi je možné přirovnat vztahům mezi národy Jugoslávie po rozpadu. Dobře vítězové I. WW narýsovali hranice .

Na severu a východě převládají Kurdové (9%). Máme k nim dnes díky jejich nasměrování proti vůči IS(DAEŠ)  pozitivní konotace. Byl bych ostražitý. I když jsou národnostně perského původu, jsou také muslimové, bližší sunitskému ritu a tuto víru logicky přijali v prostoru seldžucké a později osmanské říše. Když Turci v roce 1915 zmasakrovali milióny jejich arménských (křesťanských) spoluobčanů za jejich ne zcela pasivní asistence.  Jsou v nyní situaci dalších na řadě, protože se tehdy podíleli na genocidě a nebude, kdo by se jich zastal. Pokud je dnes kdokoliv podporuje, činí tak jen ve svém vlastním zájmu.

A jsme u Turecka. Bývalý hegemon Osmanské říše, do které patřila nejen dnešní Sýrie . To jejich Ataturk (Mustafa Kemal, nástup 1923) zkusil sekularizovat turecké muslimy. Musel za to Turky zkorumpovat vizí velkého národnostně homogenního Tureckého státu, jako nástupce velkého sultanátu. Jeho záslužný pokus již řadu let úspěšně torpéduje Erdogan. Trochu to připomíná stesk Maďarů po Uherské části monarchie. Minimálně 1,5 milionu obětí redukoval na třista tisíc a připsal je válečným zmatkům. Vytvořil tak 5 milionovou diasporu, nepočítám-li 3 miliony v sovětské Arménii.

Turecko má dosud nepřiznanou vinu za masakry Arménů, jejichž oběti schovává za válečné nepořádky. Historická přízeň Německa jako někdejšího spojence mu pomáhá v zatloukání a jeho vztah dodnes přežívá v iracionálním rozhodnutí Angeliky markýzy muslimů, bez vynutitelných podmínek dotovat Turecko evropskými penězi. Tato nepochopitelná náklonnost Německa trvá i vůči Albánii a jiným muslimským státům. Že se Turecko nechystá vyhovět Evropě, ale naopak, dále ji vydírat tichou podporou migrace, ví každý, kromě Merkelové.

Nebýt krytí NATO a potažmo i evropské věrchušky, je Turecko zralé na demontáž. Blbé je, že jakákoliv válečná akce vedoucí k rozpadu Turecka by posílila řeku migrantů a navíc by byla přímou příčinou alespoň lokální války, po které USA tolik touží. Pokud by USA opravdu chtěly vyprovokovat konflikt s Ruskem, stačí, když na oko stáhnou podporu Turecka, Rusko přes Irán nebo Arménii podpoří „dělnicko-rolnickou“ vládu svobodného Kurdistánu a už to pojede. Impéria potřebují války z různých důvodů.  

Vraťme se do Sýrie. Pokud opravdu odešlo 10 milionů Syřanů, jsou to, pominu-li křesťanskou minoritu, především sunité. Pravděpodobně naočkovaní saúdským radikálním wahábismem. Bashar si možná vyřešil budoucí úspěch v „svobodných“ volbách. Evropa však vyfasovala problém, který možná chtěla. Stále nám vykresluje Turecko jako přijatelného člena EU a tuto touhu po expanzi skrze Německo máme před očima.   

Pokud to nevyjde, pak se východní státy Evropy stanou nechtěným přívažkem EU a budou odkopnuty na druhou kolej, ne-li do náruče Putina, protože zakládající členové budou mít jiné starosti, než dotovat nebo bránit nárazníkové státy. Ukrajina sice člen není, ale půjde přes palubu první. Jestli nebude odevzdána do sféry ruského vlivu celá, rozpadne se na dvě části. Malá "banderovská" republika ztratí hospodářskou základnu a možná i přístup k Černému moři. Tak si to totiž malují Rusové.

https://en.wikipedia.org/wiki/Demographics_of_Syria#/media/File:Syria_pop.jpg

https://en.wikipedia.org/wiki/Demographics_of_Syria#/media/File:Une_carte_des_communaut%C3%A9s_religieuses_et_ethniques_de_la_Syrie_et_Lebanon_(1935).jpg

https://en.wikipedia.org/wiki/Demographics_of_Syria

http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2008/7/utrpeni-a-narodni-identita-/