Senzor času

9. 02. 2016 12:34:00
Čas mně fascinoval od malička. Věta „Počkej, až budeš větší“ mně ještě víc dráždila ke zkoumání toho podivného fenoménu.

Tenkrát se mi všechno vleklo a nechápal jsem, že to bylo tou neuvěřitelnou schopností dítěte se soustředit.

Pár let kolem roku 1968 polevila tuhá ideologická uzda. Umožnila mi projít skautskou přípravou. Na schůzkách se hrály různé hry a cvičily různé dovednosti. Jedna z her spočívala v odhadování časového úseku. Vedoucí nás instruoval, že zahájí povelem odhadování 5 ti minutového úseku, v jehož průběhu jsme se zabývali jinou činností a měli jsme určit konec intervalu povelem „teď!“ Poté, co jsem ohlásil svůj tip, vzbudil jsem u vedoucího podezření, že jsem se někde dostal k hodinkám. Údajně jsem ten interval určil přesně v řádu vteřin.

Později jsem přišel na to, že schopnost určit časový úsek jsem získal tehdy, kdy jsem ještě byl nucen vstávat s budíkem. Bylo to to obyčejné plechové monstrum, které vydávalo tak odporný zvuk, že jsem se raději těsně před spuštěním zvonění probudil, abych ho mohl zamáčknout. Abych si ještě užil sladkého spánku a barevného snění, posouval jsem jej někdy i třikrát, po těch pěti minutách.

Tehdy jsem ještě nechápal rozdíl mezi vnímáním a měřením času. Muselo uplynout ještě několik let a stát se ještě několik situací, které mně oddělily od dětství. Na škole jsem koketoval s horolezectvím a tam jsem zažil první selhání senzoru času. Než to popíšu, ještě malá vsuvka.

Do hlavy jsem se v životě praštil víckrát. Jednou mi ze dvou metrů dopadla v tělocvičně na temeno poctivá okenní mříž vysunutá z pantů šplhacím lanem. Skřípnul jsem ho pod spodní díl mříže a on nadzvedl horní díl. Tenkrát jsem ještě žádné následky nepozoroval a ocenil tvrdost mé lebky.

Uplynulo několik let.

Katastr obce Rájec sousedí se státní hranicí s tehdejší NDR a údolí odvodňované do Německa je lemováno cirka dvacetimetrovými stěnami pískovcového karu. Tam je útvar zvaný horolezci kovadlina. Tam jsem s kamarádem jako první lezec, někde v půlce stěny, marně hledal nějaký úchyt nebo výstupek, kde bych uplatnil zajišťovací smyčku. Když jsem se dostal až k horní lavici, zajištěn jen symbolicky ve dvou přesýpacích hodinkách, abych si zvedl morálku.

Ruce se mi z písečné lavice smekly a prach z vytrženého zajištění mně doprovázel až k pětimetrovému ostrohu ve tvaru orlího nosu, přes nějž jsem měl lano přehozeno s nadějí, že se při pádu zachytí. Heknul jsem při dopadu zády na ostroh a zmenšil tím výšku pádu na polovic. Nos ostrohu chvíli převaloval lano, na němž jsem visel. Úder mně z kolmého pádu vyklonil do rotačního pohybu kolem skály, až k nohám jistitele. Pohyb podobný letu indiánských voladorů, skákajících do lana z vysokých věží. Na rozdíl od nich mně čekala stěna, k níž jsem se blížil.

Kamarád se ještě pokusil přibrzdit pád rukou, kterou vložil za moje záda. Hlava však pokračovala v trajektorii určené původně zádům a klepla do skály. Malou tržnou ránu později zacelil jeden, dva stehy, zádový sval se pak několik měsíců dožadoval další lékařské péče.

Zajímavější byl ovšem subjektivní zážitek. Umožnil mi v leže pod nohami kamaráda vnímat krásu podzimního dne s mnohem větší intenzitou. Jako by se barvy projasnily a jiskření oblohy se znásobilo. Hned se kolem objevilo deset kamarádů, s nimiž jsem trávil předchozí večer. Nějak podezřele rychle se seběhli. To byl první příznak jiného vnímání času. Když mně zvedli, krásný pocit ze slunečného dne se ještě zvětšil. Nebyl jsem nijak imobilní a vyrazil se skupinou kamsi do civilizace. Od té chvíle mi chybí cca 15 minut, během nichž jsem prý vedl nezávaznou konverzaci, poněkud mimo mísu.

Do přítomnosti mně probrala až vůně turecké kávy v nějaké chatě. Pořádný horolezec se ze mě nikdy nestal, moc jsem toho od té doby už nevylezl, Začal jsem si trochu vážit života a už jsem tolik neriskoval. V pohybu jsem se ovšem nijak neomezoval.

Pak už to bylo s časem pořád stejné, dlouhých 40 let. Až donedávna.

Bruslení je aktivita pohodová, vhodná i pro mladé i starší a zdánlivě nehrozí žádným těžkým úrazem. Pohyb, který jsem si v rámci rodinného bruslení dopřával, byl důstojný až do okamžiku, kdy jsem, konverzujíc u mantinelu, vysunul pravou nohu k zastavení okolo klouzajícího puku. Pravou nohu následovala levá a kopyta s bruslemi vylétla vysoko. Dopadl jsem v nekontrolovaném pádu na záda a hlava opět plnou silou pokračovala k ledové ploše.

Od té chvíle si jen matně vybavuji, jak jsem si sundal brusle se slovy: „Dneska končím“. Do přítomnosti jsem se probral až někde po cestě jako spolujezdec, dotazující se, kam že mně to vezou, Byl jsem navzdory chabým protestům odvezen na Emergency, kde jsme, jak je u nás běžné, strávili pár hodin rentgenováním a vyšetřením. To jsem ještě netušil, že budu internován a vědecky pozorován, ačkoliv jsem na hlavě neměl ani bouličku.

Pobyt v nemocnici je zajímavá zkušenost. Po tolika letech se ten spartánský přístup k nemocnému proměnil v kabaret a procesí nekonečných úkonů mnoha osob. To je ale na jindy. Díky nucenému dvoudennímu odpočinku jsem si uvědomil, jak schematicky čas vnímáme. Myslíme si, že když ho měříme, že ho máme pod kontrolou. Přitom vnímání času je jen věc našeho vnitřního senzoru. Pokud ztratíte tento nástroj k jeho vnímání, je existence času irelevantní.

Můžeme se v tom rýpat, argumentovat schopností každé buňky čas měřit a stárnutím tkání dokazovat, že je čas nezávislý na našem vědomí. Jenže doba mého materialismu dávno pominula. Nechci být prach ve studeném vesmíru. Moje nádoba je naplněna duchem, jehož se umírání netýká.

Druhá téměř identická zkušenost s absencí časového úseku z mého života se mi stala důkazem, že čas není. Můžete oponovat tvrzením, že nechybí čas, ale kus paměťové stopy. Jsem však zapřisáhlý relativista a tak tvrdím, že je to jedno. Pokud si ten čas nepamatuji. Neexistuje. Realitu, kterou odžili ostatní, prohlašuji za alternativní. Ne já, ale ti druzí, zestárli o 10-15 minut, které jsem neprožil.

PS: Také vím, kam udeřit, abych sobě nebo druhým tuhle zkušenost zprostředkoval.

Autor: Daniel Řehák | úterý 9.2.2016 12:34 | karma článku: 8.08 | přečteno: 269x

Další články blogera

Daniel Řehák

Spor o žlutou hvězdu

Rouška je symbolem doby. Všichni už alespoň jednou slyšeli názor, že dlouhodobě nošená rouška nebo respirátor je zdraví nebezpečná

13.9.2021 v 14:27 | Karma článku: 10.11 | Přečteno: 360 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 26.01 | Přečteno: 458 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 48 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.40 | Přečteno: 298 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.77 | Přečteno: 519 | Diskuse
Počet článků 274 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1387

Zprvu jsem hledal deníček, kam bych zapsal vzpomínky, vystrašen matčinou ztrátou paměti. Potom jsem se stal závislý na karmě a následně jsem rozpoznal, jak jsem si tím pěstoval ego a dal jsem si oddech, Ten co byl nakopnut vlastní botou, teď píše pro sebe a pro kohokoliv proto, aby si v sobě udělal jasno. Hemžící se myšlenky jsou chaotické. Je třeba je svázat a podrobit kritice, aby po nich něco zbylo.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...