5. Nebyls‘ v Rusku tak neraď. Progulky

První neděli jsme chtěli proniknout do Gorkého (Nižnyj Novgorod). Vyplížili jsme se ve třech z ubytovny, vybaveni nějakou hotovostí v rublech.  Vogzal Novovjazniky byl nějakou půlhodinu chůze. Když jsme si ve frontě trénovali ruský přízvuk a žádost  o bilety, měli jsme ještě dobrý pocit anonymity. Přistoupili jsme k přepážce a vyslovili přání zcela běžné.

Nejdřív to vypadalo, že zřízenkyně naši žádost nepochopila. Neměli jsme pocit, že by to nešlo pochopit, ale je možné, že se o lístek žádalo jinak, nebo s bumážkou (povolením).  Věděli jsme, že Gorkij není zakázaný. Problém byl asi v tom, že se cestou přes nějaké zakryté oblasti jelo. Ještě chvíli jsme se pokoušeli, ale nakonec jsme ustoupili frontě, abychom nezdržovali. Když jsme ve vchodu do nádražní haly spatřili naší kavkazskou rukovoditělnicu, krve by se v nás nedořezal. Tvářila se jako bůh pomsty a ptala se co zamýšlíme. Když jsme se přiznali, podotkla bez vysvětlování pouze „nělzja“. Z pozdějších zážitků jsme pochopili, že o nás vědí obyvatelé ze širokého okolí a marně jsme si namlouvali, že nás nikdo nezná. Během potupné cesty v doprovodu na ubytovnu nám nakonec povolila Vjazniki, to ale až další neděli. Tuto jsme už stihli jen prozkoumat nejbližší okolí.

V očekávání další neděle se nám povedlo jen dvakrát proniknout k nádraží. Nejdříve na průzkum a podruhé proto, abychom nakoupili alkohol, neboť jsme z méně konformních komsomolců vytáhli informaci o jejich zdroji. V sobotu následujícího týdne se končila práce dříve. Vytratili jsme se do Novovjaznik a kolem půl jedné jsme se na místě někdejší prodejny alkoholu, proměněné na pevnost s malým okénkem vyzděným do bývalé výlohy, postavili do fronty mezi spořádané občany, toužící své rodinné slavnosti podpořit tolerovanou drogou. Na začátku omedajlovaní staříci, za nimi ostatní. V okolí prodejny se pohybovali podivně vyhlížející mužici s červenými nosy a igelitkami s lahvemi. Ve 13.00 hodin už byla fronta nějakých 50 lidí a vypukla dlouho očekávaná chvíle. Okénko se otevřelo a začaly se dít neuvěřitelné věci. Ochmelkové se jako vosy stáhli k výdejnímu místu a v jejich chumlu začal chaos, který měl za účel navrácení zálohovaných lahví a získání více než dvou povolených lahví na osobu. Gorbačův suchý zákon v praxi vypadal tak, že v první čtvrthodině odcházeli alkoholici uspokojení s plnými taškami vodek (v jiné dny šampaňského, nebo moldavského vína. Sortiment nebyl na výběr) a šťastnější občané, na které vybyla jedna nebo dvě lahve.

Tentokrát jsme byli svědky něčeho, co jsme dosud znali jen z výběhů antilop v zoologických zahradách. Uslyšeli jsme nejdříve duté rány. Uviděli jsme jak proti sobě stojí dva muži, ruce za zády a pak to přišlo. Rozeběhli se proti sobě a srazili se čely. Souboj trval do první krve. Dva z ochmelků se při čerpání mízy nepohodli za opovržlivé asistence vzorných občanů. Milicionář stojící opodál předstíral slepotu, aby nemusel zasahovat. Zřejmě to bylo běžné.  Rychle jsme nakoupili a zmizeli. Měli jsme štěstí. Ten den se prodávala vodka a dvě lahve nám pomohly učinit naši drsnou realitu krásnější.  Večer jsme se zmazali i s komsomolci. Milicionáře na motocyklu se sajdkárou, který si nás všechny přijel zkontrolovat jsme jen tak tak přesvědčili, že je  „vsjo v parjadke“.

Podruhé jsme se dostali k vodce v gorodě Msťora, kam jsme byli zavezeni na organizovaný výlet. Původně bylo hlavní atrakcí museum lakovaných krabiček. Je to tradiční výrobek lidových řemesel, ale tady jsme tajili dech, jak se to podařilo skloubit se současností. Krabičky z papíru jsou lakovány tak dlouho, až získají pevnost dřeva a tenkost plechu. Umělecké ozdobné motivy čerpají z ruských bylin a nebo rostlinných motivů zvláště růží v červené a zlaté, barev, které vynikají na černém pozadí. Čestné místo za skleněnými vitrínami měly repliky krabic darované státníkům u příležitosti výročí či sjezdů. Že by tam chyběl Lenin nedoufejte. Ale poznávali jsme i současníky. Jen Gorbačova jsme postrádali, nebyl v kurzu. Přitom skvrna na čele by ho tak snadno identifikovala.  Úspěšný den hlavně proto, že jsme si tam mnohem kulturněji zakoupili vodku jen ve frontě deseti lidí v prodejně maskované jako chaloupka.

Druhý den jsme do goroda Vjazniki jeli autobusem. Pamatuji si z něj jen ono totalitní ticho a tmavého námořníka odněkud ze Soči, jak si ve stoje hlídal svou překrásnou místní novomanželku.Vystoupili jsme na okraji města a hned jsme si všimli velkého chrámu u hřbitova. Uvnitř zrovna probíhala nějaká bohoslužba. Mě se to jevilo tak, že hejno věřících žen zpívajících vysokými hlásky pronásledovalo popa, který jim, zahnán do kouta, požehnal. Víc jsem nestihl, protože, spolu s kamarády, vyveden. Podél dřevěných domků, různě pokřivených pohybem podložních vrstev s neotvíratelnými okny nebo snad i dveřmi, jsme dorazili na náměstí obklopené novostavbami. Obchody byly zavřeny. Poznalo se to i na dálku tak, že na dřevěných  vratech zakrývajících výlohy visely zámky pohádkových rozměrů. „Ten chci !“ Vykřikl jsem. Když jsem později nalezl obchod, kde je prodávali, změkl jsem při jeho 3kg váze a koupil jen jeho věrný sedmicentimetrový model.

„Što dělať v vosskressenije“ v takovém městě? Poprvé jsme ochutnali kvas, musím říct, že docela dobrý. Když jste zavřeli oči aby jste neviděli plecháček na řetízku, ze kterého všichni pili, připomínal kofolu. Pak občerstveni, jsme vyrazili do místního muzea. Koukáme na fotografie náměstí a něco se nám pořád nezdálo, Za budovou komisariátu (tu jsme identifikovali) se tyčily nádherné báně velkého pravoslavného kostela. „Kdě etot sabor?“ ptali jsme se děžurné. „Uničtožen(zničen)“  „Byli takije vremena“ (byly takové časy) odpověděla věcně.  Ještě chvíli jsme rekognoskovali město a jeho atrakce a pak připraveni na nákupy odjeli do naší obce.  

Příští sobotu jsme jeli do Vjaznik již s vydělanými rubly. Vyrazit  jsme měli povoleno už ráno. Tentokrát jsme se raději vyhnuli chrámu a podél řeky mířili k tržišti. U řeky Kljazmy tekoucí od Vladimiru a vlévající se do Oky, jsme zahlédli občana jedoucího na kole. Právě před námi, jak upadl k řece, tak si lehl. Asi rybář, řekli jsme si. Ale kdepak. Polohu nezměnil ani on, ani jeho kolo celých 6 hodin, co jsme nakupovali.  Dumal o žízni. Tržiště bylo  zajímavé. Směs trhovců pod plachtovými přístřešky, prodávajících i exotické produkty přivezené nejspíš ze středního východu, nám nabízelo i hromadu melounů, na které seděla nějaká Kazaška. Potkali jsme ji ještě v jiném městě. Nejspíš ji sem i s hromadou letecky přepravil příslušný sovchoz a dokud neprodala nedostala se domů.

Dvě bábušky prodávaly pytlíky s natlučenými a červivými letními jablky za nekřesťanských 5 rublů za kilo. Nekoupili jsme. Věděli jsme o zahradě v Pasjolku Centralnom, s polorozbořeným plotem. Pod jabloní tam na židli, téměř schovaný v metrových kopřivách, dumal o žízni jakýsi mužik. Jablka v mnohem lepší kvalitě než na tržišti, co mu padaly na hlavu, nesbíral. Za oknem ovšem nechal dozrávat rajčata, která by to určitě stihla, kdyby nebyla podtržena za zelena. Rozum nám to nebral.

V železářství jsem narazil na poklad. Na regálu se na mně usmívaly busty všech sovětských státníků s výjimkou Stalina, kterého tu suploval Dzeržinskij ve velikostech od nadživotních, až ke kapesním velikostem. Rozhodně to nebyla žádná sprostá litina. Titan asi také ne, nejspíš nějaká slitina. Při balancování mezi touhou vlastnit bustu co největší a vahou zavazadla jsem nakonec volil dvě malé stejné busty Lenina akorát tak do ruky. Měl jsem sen udělat si z jedné z nich hlavici na šaltpáku svého budoucího vozu. Dnes už auto mám, ale úprava by obnášela komplikace. Druhou jsem exportoval do tehdy ještě západního Německa. Určitě se tam potutelně usmívá na nějakého Němce protože ten, komu jsem ji přivezl, neměl odvahu si ji ponechat.

http://danielrehak.blog.idnes.cz/c/48517/6-Nebyls-v-Rusku-tak-nerad-Vesjolyje-vecera.html