Breivik a Barnevernet

Když nám v roce 2011 během naší cesty do Norska psali a volali, jestli jsme v pořádku, ještě jsme netušili, že kdosi zmasakroval na ostrově Utoya norskou mládež spřízněnou s vládnoucí stranou. 

V Oslu jsme se spali na okraji města, ve školních prostorách improvizovaného Youth hostelu. Ženy a muži odděleně, a tak jsem měl příležitost dva dny sdílet prostor tělocvičny s několika cizinci. Jedním z nich byl černoch. Slušně oblečený, v obleku, nepatřičném tomuto turistickému zařízení.

Asi se trochu nudil, anglicky mně oslovil. Where are You from? Moje odpověď mu to osvětlila. Byl vzdělaný a věděl, co je to ta Czech Republic. Stejnou otázku vyčetl z mých očí a samozřejmě prohlásil. „I am Nor“.  Chvíli jsem nechápal a on dodal „from Norwegia“ a pokračoval: „Jsem tu proto, že mně žena vyhodila z domu, mám s ní tři děti, teď k nim nemůžu. Nevěděl jsem proč a nepátral po tom. Nezbylo než ho politovat a jít na večeři.

Byli jsme již dva dny na cestách po vnitrozemí, když vybuchly z hlediska počtu obětí dokonané, přesto klamné výbuchy v Oslu.   Teprve po týdnu v Kristiansandu, nejjižnějším norském přístavu, se k nám dostaly podrobné informace o tom hrůzném činu a došlo nám, jaká to byla tragédie a jak zasáhla zdejší společnost. Na ulicích spontánně vznikala pietní místa a místní občané k nim přinášeli obrázky a zapalovali svíčky.

Řízením osudu jsme v přístavu strávili ještě den a půl čekáním na volný trajekt. Moc jsem toho nenaspal, a tak jsem se v noci procházel ulicemi. Měl jsem z toho města trochu divný pocit. V nočním šeru se na ulicích vyskytovaly jen postavy, které bych se před svou nedávnou zkušeností z Osla neodvážil označovat za Nory. Většinou opilé nebo polehávající, kde se dalo.  

Pravda, už na severu jsme spatřili skupinky cikánů kočujících v pestrých krojích sic bez tradičních povozů, ale ve stejně početných skupinách, jaké si pamatuji naposledy z Rumunska před nějakými 40-ti lety. Říkal jsem si, to je panečku tolerantní země, když ve světle svého pojetí rodiny a sociálního zabezpečení, tu nechává volně potulovat se toto etnikum způsobem, jímž se ani u nás provozovat nedá.

Když si přečtete historii a současnost Norské strany práce, pohybující se ve svém zaměření od úplné Kominternové levice až k sociálně-ekonomickým postojům současných severských stran, vynásobíte to desetiletími masivních příjmů z těžby ropy, je jasné, že představitelé této strany v hospodářských konceptech sice připustili existenci soukromého a korporátního kapitálu, jehož přebytky mohou významně uplatnit v projektech sociálního inženýrství, ale neupustili od pokusů ovládat společnost komunistickými metodami. Ještě že náš stát v socialistické éře neměl tak výkonnou ekonomiku a jeho zdroje nestačily na to, aby úplně odebral děti rodině a nechal jejich výživu a výchovu alespoň částečně na ní. Zde o norské straně práce https://cs.wikipedia.org/wiki/Norsk%C3%A1_strana_pr%C3%A1ce

Barnevernet vznikl až v roce 1992. V podmínkách kapitalistického státu je formálně nezávislý. Jak je to z nezávislostí institucí v demokratických státech evropského typu víme na příkladu naší republiky. Díky tomu je možné vytvořit účinný politicko-úřednický lobbistický tandem, umožňující dosáhnout na jistě štědré dotace na provoz takového zařízení. Příčinou a motivací jeho vzniku byla častá praxe incestu v norské společnosti. Nepochybuji, že zachránil mnohé norské dítě před nepříjemným týráním, ale…. Jakmile se zrodí instituce, její existenci je možné obhájit jen extenzivním zvětšováním pravomocí a dalším zvyšováním účinnosti a dosahu.

Nejlepším cílem pro takovou instituci jsou imigranti, s malou znalostí jazyka a práva, se sociálními stereotypy přenesenými ze svých rodných zemí. Ti jsou snadnou kořistí pro zaběhnutý systém odebírání dětí z problémových rodin. Rozumějme rodin, neochotných se podřídit nekonečné benevolenci vůči dětské vzdorovitosti, zákazu uplácení dětí sladkostmi a zákonům zapovídajícím výchovné metody, které sice nedeprivují děcka, ale činí jejich rodiče bezbrannými a připravují pro stát neužitečné a nepřizpůsobivé sobce.

Norsko, vnímané očima turisty jako čisté, zářící sněhem ledovců, šumící mořem v klidných fjordech otevřené řvoucímu příboji Atlantiku je najednou plné problematických cizinců. Vžijme se na chvíli do Breivika, pokud to vůbec jde. Byl a je jednoznačně vrahem, člověkem podle všeho deprivovaným, který k řešení své frustrace ze změny své domoviny na zemi postupně ztrácející svou výjimečnost, sáhl k nejkrajnějšímu řešení.

Zprvu mně vrtalo hlavou, proč svou agresi neobrátil proti imigrantům, měnících Norsko na multikulturní stát. Později jsem pochopil. Zdá se, že jeho čin, ač se jeví šíleným, předešel dobu a přesáhl od následků k příčinám současného stavu v celé Evropě.

http://www.rozhlas.cz/zpravy/evropa/_zprava/rok-po-masakru-na-norskem-ostrove-utoya-ceka-breivika-verdikt--1101688