Vzpomínky pro budoucnost.

Vzpomínat by se mělo od přítomnosti do minulosti. Zkušenost s rodinným doktorem Alzheimerem co mamince schovává ty věci ukazuje, jak ztráty bezprostředních zážitků odkrývají ty zasuté.

Zvědavě očekávám, zda si více než 80-ti letá maminka ještě s nemocí poradí ve chvíli, kdy v čase dorazí na hranici protektorátu a začne na mně mluvit německy, neboť strávila školní léta v říšském městě Aussig an der Elbe. (Ústí nad Labem.)

Není mnoho předválečných českých rodáků ve městě, které bylo převážně německé. Je na čase zachytit něco z jejích vzpomínek než zapomenu. co jsem zaslechl a na co se ještě můžu zeptat. Narodila se v roce 1927, v budově bývalé a současné banky do rodiny správce, jehož služby si tento bankovní úřad platil. Odtržení Sudet v roce 1938 přimělo většinu rodiny k odchodu na Zdicko, blíž k části příbuzných, na necelé dva měsíce, než se vyjasnila situace, opadly nacionální vášně a říše nastolila svůj režim v obsazených oblastech.

Dědečkova pozice umožnila pozvat zpět rodinu. Německo-české prostředí města bylo pro děcko z české rodiny něčím zcela přirozeným a pomohlo později v rychlé adaptaci na německou školu. České školy byly zrušeny. Maminka nastoupila se zpožděním do 6. třídy německé měšťanské školy, aniž by uměla plynně německy, v pololetí se již její němčina zlepšila natolik, že si se svými německými spolužačkami mohla vybudovat přátelství, které přetrvalo válečná léta i všechny odsuny. Nevím kolik jich ještě žije, ale sporadicky se ještě ozývají dvě, ze čtyřiceti tehdejších spolužáků. Stejně jako za socialismu, bylo v německých školách té doby povinné členství v Bund der deutschen Mädel, obdobě pionýrské organizace a v mnoha případech stejně pasivní.

Na památku jí z té doby zůstala fotografie ze třídy vyzdobené nacistickými vlaječkami, jméno Libuše zkomolené na vysvědčení na Libuscha a a znalost psaného kurentu, který později sám Hitler v zájmu jednotné Evropy zrušil. Pak už jen německá ročenka města z roku 1941 plná pseudohrdinství vesnických ordnerů a vymyšlených nebo přehnaných půtek s českými nepřáteli. Popisovala nacifikaci města i okresu velmi působivě, zvláště u charakteristik čerstvě významných občanů. Mezi nimi mně, jako mladého čtenáře, odpuzoval zvl. Hauptführer Gerhard Teufel s tváří zjizvenou šermířskými seky, zřejmě stejně umělými, jako dnešní piercing nebo tetování.

Město samo befehlem sjednocené se střekovskou stranou přes Labe a dalšími částmi do velkého Kreisstadtu zažilo oslavná shromáždění na počest různých nacistických pohlavárů na dnešním Mírovém náměstí. Ze střešních oken banky byl les zdvižených pravic neskutečný a přízračný. Co si může o takové době myslet pubertální dívka, zvlášť když je mládí nekonečné, stejně jako říše, která k nám dýchala svou válečnou mašinerií? Totální nasazení se týkalo i mladých čerstvých absolventů a výroba filtrů do plynových masek byla naštěstí ve stejném městě. 20 metrů od bydliště začínala plocha, vybombardovaná americkým náletem z dubna 1945, který minul nádraží, zničil část centra a zmasakroval obyvatele, uchýlivší se na svahy Ferdinandshohe (Větruše). Zahynuli tam někteří její spolužáci i často potkávaní obyvatelé blízkého okolí. Pochody válečných zajatců přes město, Příchody vyhnanců z východní části říše. Opravdu nevím, jak na tuto dobu maminka vzpomíná, ale mládí, ačkoliv válečné, je mládím se vším co k němu patří, včetně lásek a přátelství. Kdo si může vybírat?

Sklep banky naplněný benzínovými barely na konci války kupodivu nevedl k požáru a byl vyčištěn. Požární nádrž na místě dnešního hotelu Bohemia a most byly svědkem řádění Revolučních gard na dosud neodsunutých německých ústečanech po nešťastném a možná zinscenovaném výbuchu v nedalekém Krásném Březně. Zmizeli pak i se světem, který někteří z nich pomáhali zničit. K němectví se hlásící židovští průmyslníci, německé zvyky i multikulturní, staletí se utvářející společenství. Jeho německá část přežívá dosud mezi krajany rozesetými po celém Německu.

Po „revoluci 1948“ se z banky stal krajský výbor komunistické strany, Dědeček stihl umřít dříve než jsem si ho mohl prohlédnout a přišla doba manželství. Mezi nově přibyvšími ústečany se našel i můj otec a začala práce, zájezdy ROH a zábavy v kulturním domě, nová příležitostná přátelství se spolupracovníky, nebo sousedy. Budovatelská atmosféra se přenášela i na nás školáky a pionýry, dokud nás nepřijely ruské tanky znovu osvobodit od spolupracovníků našich rodičů, od spolužáků nebo sousedů, i od pochybné víry let 60tých, že všechno bude za chvíli lepší a že brzo zažijeme ten komunismus.

Město před válkou plně funkční se stalo torzem, na němž se socialismus podepsal dalšími odstřely a výstavbou ohavné modernistické architektury, která nedokázala dodnes zaplnit všechny proluky a průmysl vycucaný až na doraz, nebyl rozhodně zásluhou „nové doby“, ale prokletím města.

Narodili jsme se tu a nic jsme nevěděli o ekologii a kouřící komíny pro nás byly výrazem jistot. Specifický pach chlóru byl vůní dětství. Plivnutí na chodník nekončilo přilepením, ale kutálením ve vrstvě prachu, který jsme dýchali a smetali z parapetů ozdobených sovětskými a českými vlaječkami.

Těch zvratů a zážitků za jeden život staré paní bylo mnohem víc a všechny se prolínají s mými. Maminka nebyla spisovatelka a tak mám jen dojmy. Kus života, který jsem si utkal z jejích a svých vzpomínek a které stejně jako její nejde přenést na druhé. Tak pokud nezapomenu, kam jsem si tyhle vzpomínky uložil, můžu si je připomenout až se mi začnou vytrácet