2. Stopy minulosti

Minul jednu z řady Alcazab (pevností), Alcazabillu v Málaze.  Odtud začínala příbřežní komunikace na východ a Darím se podél ní vydal na další cestu za poznáním Iberského poloostrova. Cestou, zaplněnou apartmány a turistickými resorty, potkával pozůstatky arabské části historie, zakleté v předložce Al- ve jménech ulic a sídel v krajině. 

Wikipedia

Míjely ho stovky aut, ale on na ně nemával, aby se svezl. Věděl, že patří k nemilovaným návštěvníkům poloostrova a bylo to na něm dobře poznat. Říkal si, že pokud mu někdo nabídne dopravu, bude to jeho krajan, nebo dobrý člověk. Několikrát se to i povedlo. Vzdálenost, kterou za ten den urazil, nebyla dlouhá.

Pokračoval po cestě přes městečko  Almayate, až se ocitl v Almunécaru, někdejším Al-Munakkabu, jednom ze středisek zaniklého Cordóbského kalifátu. Před městem si nechal zastavit a přes pomerančové háje, na něž navazovala řada pobřežních hotelů, se prodral až k mysu, ozdobenému vysokým křížem. Vstup na jeho terasu hlídala heroická socha arabského dobyvatele Abderrahmána I. Muslima, jemuž zdejší křesťané neupírali významné místo v historii země. Považoval to za dobré znamení a posadil se na okraj srázu. Snažil se přes hluk návštěvníků zaposlouchat do mořského příboje a v hlavě mu vířily myšlenky na domov.

Neviditelné nitky bývalých vztahů mezi oběma břehy Středozemního moře se tu daly stále pocítit a Darím byl na tyto stopy vnímavý a vybavený. Po chvíli zklidnění a odpočinku sestoupil do míst, kde se večer soustřeďovalo nejvíc lidí. Procházel rušnou ulicí a jeho exotické vzezření mu zajistilo pozornost turistů, kteří se s ním fotili a pozvali k posezení.

Směs jeho nedokonalé němčiny a angličtiny spolu s alkoholem, pomohla k prolomení bariér. Darím zase mohl jako obvykle pobavit i urazit společnost důsledky svých filosofických úvah. Ze zkušenosti věděl, že drsná a nečekaná slova posouvají běžnou skutečnost nečekaným směrem a tyhle změny miloval a vyhledával. Nacházel v nich nové pravdy.

„Jste milí lidé, utrácíte své peníze za můj hlad a žízeň.“ „Nečekejte ale slova díků.“ „Zhlédl jsem se v konání amazonských indiánů, o nichž mi pověděl cestovatel, co zavítal do mé domoviny.“ „ Jejich pospolitost sdílí vědomí sounáležitosti, které by bylo slovy díků narušeno závazkem k jednotlivci. Poděkování je první krok k nerovnosti. Jen by tím roztočili spirálu obchodních závazků.“

„Krom toho vás k dobročinnosti přiměla především moje odlišnost a vaše nuda.“ Poslední větu vyhodnotili pánové ze společnosti jako urážku a už se chystali Darímovi odepřít nabídnuté jídlo a „Rozbít hubu!“ Nakonec je jejich polovičky uklidnily: „Vždyť má pravdu, ne?“

Darím svou upřímností a klidným výrazem přitahoval ženskou část společnosti jako světlo lucerny, až se to zvrhlo ve hru o jeho přízeň, nebo snad pokus o vyvolání žárlivosti v jejich mužském doprovodu.  Odolal jejich vábení a s blížícím se večerem naznačil svou potřebu samoty i neochotu se nezávazně bavit. Den se nachýlil a zapadající slunce vybídlo k vyhledání noclehu.

Vyrazil na vrch s pevností, prošel se kolem hradeb a pak sestoupil k botanické zahradě na západním svahu. Shora bylo možné proniknout do uzavřeného parku, plného palem a exotických rostlin. Uprostřed parku byla romantická stavba, kolem níž se pohybovalo několik siamských koček, Darím se uchýlil na její zadní verandu, pod jejíž střechou si rozložil svůj plášť a ulehl. Kočky se rozmístily kolem a jako egyptské sošky hlídaly jeho klidný spánek.

V noci přišla nečekaná průtrž mračen a hlavní síla bouře se opřela o svahy blízkých hor. K ránu se od nich přihnala povodňová vlna, která přetekla ze suchých koryt a spláchla zaparkovaná auta a motorky do prostoru archeologického parku i jinam a naplnila město bahnem. Na závěr tohoto představení strhla most na příbřežní komunikaci, ukotvený do písčitého podloží.  

Darím, chráněný přístřeškem tuhle malou apokalypsu zaspal a druhý den se probudil do zničeného města. Procházel centrem, kolem zatopených římských vykopávek, musel opatrně přejít trosky strženého mostu přes říční koryto, dosud plné proudící kalné vody. Podél zdevastované riviéry se vydal na východ, ke strážní věži na obzoru. Tam mu nabídl majitel malého pickupu svezení na korbě, po pobřežní silnici k Almeríi. Hleděl za jízdy na skalnatou krajinu, prudce se zvedající od pobřeží a přemýšlel o svém poslání na tomto světě.

Chtěl totiž v příjemném městě chvíli pobýt a pokusit se o setkání s dalšími turisty. I když nepovažoval zkázu, které byl svědkem, za znamení nebo zásah boží, cosi přesahujícího vedlo jeho kroky podle neznámého plánu, na který se spoléhal od prvních kroků své pouti.