Vojna v Písku. Zima

Na horním kavalci v kasárenské budově v Purkraticích, jsem viděl Písek jako na dlani. Postel s nejlepším výhledem. Vlečka továrního komínu, podle níž jsem předpovídal počasí, už týden signalizovala severní vítr a nekonečný mráz. Zamrzlé rybníky viditelné ze služebny na druhé  straně budovy věštily dlouhou a tvrdou zimu.

Můj život upadl do stereotypu služeb a zaměstnání. V době volna jsem se bavil psaním dopisů několika platonickým přítelkyním, bráchovi a rodičům.

Služba vedoucího útvaru o víkendech, nebo jeho zástupce ve všední den, byla kouzelnou ukázkou vojenských metod a zastaralé techniky, jejímž vrcholem byl dálnopis a telefon.
Nezapomenu na krycí názvy útvaru, byl jich celý seznam. Jednou to byla Rukavice, jindy Guma a jiné nápadité termíny. Když se v noci provozovalo pravidelné hlášení o tom že se nic nestalo, ozval v telefonu tajemný hlas a  stejně tajemně bylo odpovídáno. Rachot dálnopisu zněl tak starosvětsky, s ozvěnou války. Skrytý smysl pravidelných úkonů byl západním rozvědkám určitě jasnější než nám, šroubkům v soukolí vojenské mašinerie. Všechno to dokreslovaly šňůry dozorčích, absurdní provázek s náboji na konci, lišící se barvou podle důležitosti, zavěšený za nárameník a knoflík saka..

Pravidelné návštěvy jídelny v intervalech, (snídaně v 7.00 oběd ve 14,00 večeře v 18,00)  které podmiňovaly neustálý hlad, byly doprovázeny dojídáním chlebových oplatek z prošlých důstojnických KáDéček. (konzervovaná dávka potravin). Velmi často bylo hlavní přílohou maso z těchto konzerv. Povedlo se mi tam za půl roku ztloustnout o 6 kg. Poprvé jsem i na vlastní oči viděl a pojídal trávově zelený pudink. Chuť byla normální, ale v kombinaci s brčálovou barvou, to bylo možné pozřít jen se zavřenýma očima. Asi to náčelníkovi kuchyně připadalo vtipné.

Práce v tiskárně začala dostávat odborný charakter. Byl jsem připuštěn k výrobě tzv. zrcadla pro kopírování vojenských řádů na tiskovou desku. Jednalo se o průhledné fólie, na něž byl nafocen obsah knížky a měl být nalepen tak, aby se po složení vytištěného archu dostaly jednotlivé stránky za sebe ve správném pořadí. Bylo na to třeba zapojit trochu představivosti. Šéfové to považovali za snadno zvládnutelný úkol a nepochybovali o mně do té doby, než bylo vytištěno 1000 archů se špatným pořadím.

Potom už mi dali pokoj a nechali mně pouze hlídat svěřené družstvo. Jedinou traumatizující duševní činnost jsem musel vykonávat při tvorbě týdenního rozvrhu, coby asistent  velitele tiskárny a onoho družstva, plukovníka Němce. Byl k uzoufání neproduktivní a velký arch papíru, na němž jsme realizovali řádky rozvrhu, jsme znovu a znovu přepisovali. Oč byl plukovník pomalejší ve velitelské činnosti, o to rychleji se proháněl po Písku ve svém oranžovém trabantu. Jeho největším hobby bylo vymyslet, jak zamezit mazácké vojně. Mladí tiskaři vzbuzovali lítost, protože jejich bažanterie trvala celý rok. Zkoušel to nuceným stěhováním bažantů z bidel na spodní lůžka. Mazáci se vzepřeli, protože by už nemohli skopávat mladé z bidel. Uváděli důvody, že si zvykli na kvalitu a tvrdost svých drátěnek. Místo aby plukovník zavelel, pokoušel se donutit vojáky ke stěhování s celými postelemi. Postele šly špatně rozebrat. Vidět plukovníka jak leží na posteli a kope do horních lůžek, aby je rozpojil  - komedie. Nakonec odešel a dal to na starost mně. Po zralé úvaze a vyhodnocení svých  „pravomocí“ jsme přesunuli jen jmenovky a bylo vyřešeno ke spokojenosti všech zúčastněných s výjimkou bažantů.    

Uplynulo pár týdnů a já se těšil na první vycházku do města, které jsem znal jen z okna autobusu a ze Stříbrného větru Fráni Šrámka. Několika absolventy jsem byl přes historický most doveden do města. Poprvé jsem v bufetu ochutnal moravský salát a potom seznámen s několika hospodami. Nakonec nás mráz zahnal do podniku  „Bílá růže“ a tam byl veselý večer dokonán několika drinky „bílé paní“, které se smísily s předchozími platany(pivo).  Rozhoupaný žaludek odevzdal obsah na WC. Usedl jsem pak preventivně na mísu   a  lehce usínajíc, očekával další události. Po čtvrt hodině se ozvalo. Dane už chtějí zaplatit. Máš prachy?  Podsunul jsem pod dveřmi stovku, aby to vyřídili za mně a po deseti minutách jsem usoudil, že je čas odejít definitivně. Jako dobře namazaný stroj jsem kráčel k „domovu“ a za slabou půlhodinku jsem už spal na svém bidle. Jen do dvou, pak mně probudili nakrknutí, ale i uklidnění spolunocležníci, že se mi nic nestalo. Hledali mně ve všech průjezdech historického středu města, abych neumrzl. Považovali mně za neznalého a zpitého, zatímco já byl téměř střízlivý a orientačně zdatný.    

Někdy v únoru bylo už sněhu méně a my jsme se seznámili i s cikáňaty z vesnice, kteří k nám chodili pravidelně žebrat. Za KáDéčko zatančila i bosá čtyřletá dívenka v letních šatečkách. Nezapomenutelné. V té době se podařilo založit i turistický kroužek (nechápali jsme že to prošlo).  V sobotu jsme se prostě sebrali a vydali například do Putimi, nebo podél Otavy na Strakonice. Byli jsme svědky vzniku ledových leknínů, úkazu na řece, kde kousky ledu do sebe narážely a vytvářely kruhové destičky se zvýšeným okrajem. Zážitky jsme pak vstřebávali v restauracích po cestě.  Celkem se nám to povedlo dvakrát. Po třetí jsme byli spatřeni velitelem útvaru s přezdívkou Dědek a bylo po legraci. Určili nám sobotní činnost a turistický kroužek byl rozpuštěn. 

Poslední zimní zážitek se týkal poplachového výjezdu do záložního prostoru. Byl dostatečně utajený, alespoň našemu útvaru. Byl to ten rok, kdy tanková vojska, kterých byl plný Písek jezdila k polské hranici a my pořád nic. Když to pak pískli, nastaly známé šarády rychlého probouzení, běhání s plnou polní, se zkaženou vodou ve feldflaškách a sháněním lampasáků, kteří navzdory pohotovostnímu režimu dleli u svých milenek nebo na chatách mimo posádkový areál a dojížděli na cvičení v civilu. Přes všechen zmatek jsem byl z Čáslavi natolik vycvičen, že jsem si tady v Písku v pohodě stačil vyčistit i zuby a z okna pozorovat ten cvrkot. Chtěl bych tuhle armádu vidět v činnosti po vyhlášení třetí světové války.
Bylo to kousek u Vráže a v lesích jsme si užili třídenního kempování v našich vejtřaskách. Z útvarového parkoviště se vydala naše tiskárna na kolech. Smyslem bylo vytisknout v polních podmínkách mapu a pak se jelo „domů“.